O tom, jak to opravdu je

Nedávno jsem slyšela, že v České republice meziročně vzrostla spotřeba antidepresiv a to dokonce o desítky procent. Čím to může být? Začínám věřit tomu, že jedním z faktorů je i vliv sociálních médií. Tolik krásných fotek, spokojených lidí, tolik šťastných životů! Člověk by se až uhryzal závistí, že? Však i já mám pár krásných fotek dětí ve sněhu. A což ta zasněžená krajina! Jen málokdo z fotky vyčte, že jedno z dětí vydrží na sněhu asi tak dvě minuty (když trhne osobák) a pak začne vřeštět. Málokdo vycítí tu frustraci matky, která se těšila na pohodovou dovolenou plnou čerstvého vzduchu vysoko na horách. A víte co? Já vám řeknu pravdu, já vám řeknu, jak to je! A ani hrubky si kontrolovat nebudu! Zprdlahrndla jak to ze sebe budu sypat, tak to k vám půjde.

Sněží. Paní Žloutková v lyžařské školičce, Véčko na lyžích a já? Já trčím na hotelovém pokoji. Brácháčovi ten sníh vysloveně nesedl… Mám za sebou několik pokusů s ním zůstat venku. Vždy celá opocená obléknu sebe, jeho, v podstatě i Žloutkovou, protože ta je většinu svého života myšlenkama kdovíkde; během toho odpovím asi 100x Véčkovi, kde má rukavice, čepici, kam dal tu hotelovou kartu… Když zastrkám poslední rukavici pod bundu, zavážu poslední tkaničku, setřu pot a vyjdu ven před hotel, zcela výjimečně se neozývají oblíbené hlášky typu „kakat“, „čůlat“, „hlad“, ale ozve se řev a na ten, na ten nepomůže nic. Ani zahrabávání koníků do sněhu, ani lentilka, ani moje interní doprdelesenatomůžupročjá?!…

O Friesových boudách jsem již psala (zde), miluju to tady! Ať jaro či zima, každé roční období zde má něco do sebe. Je možné, že někoho z vás napadne, že je to jaksi „over budget“ běžné rodiny, která je závislá na příjmu jednoho pracujícího (poněvadž máma si užívá svou zaslouženou dovču, haha :-)). No, pravdou je, žádná láce to není. Ale řeknu vám, nám to za to stojí! Víte, spousta lidí utrácí peníze za dovolené u moře, ale pozastavuje se nad tím, proč by si měla připlatit za dovolenou v Čechách. Ten klid tady, ta samota! Jsme ve výšce 1200 m.n.m., cesta sem momentálně vede jen na rolbě či skútru. Každý den wellness… Paráda!

Této dovolené jsem se nemohla dočkat. Každý den jsem trnula, které z dětí začne polehávat, blinkat či se osypávat nejrůznější vyrážkou. Světe div se – tentokrát jsme odjeli všichni! (předposledně jsem zůstala coby kojná s Brácháčem a jeho šestou nemocí doma a posledně nám to tu po jednom dnu pokazila střevní chřipka juniorů).

Celou cestu pršelo. Úplně se mi svírala dušička, zakrývala jsem si oči, propadala zoufalství, nadávala, slibovala, že se budu modlit, jen ať se probůh někde konečně objeví sníh… Nu, ještě pod kopcem pršelo… a jako festovně. Když nás transporter vyvezl nahoru, ocitli jsme se v jiném světě. „Sníh! Sněží“ Hurá!“. Jenže kdo to mohl tušit? Prostě sněží pořád! Já to miluju! Ty ošlehané a omrzlé tváře, vlastně i tu mlhu, prostě patří to k tomu! Nejradši bych šla na tůru, pořádně vymrzla, pak si dala svařák, saunu…

Ale kurňa, už by ten bílý sajrajt mohl přestat padat, protože z hotelového pokoje se na to ale sakra blbě kouká. A já vám říkám, já Brácháče ven prostě nedostanu! Jasně, že tu je i Véčko. Ale říkejte to milostpánovi, že tatínek s ním také půjde do herničky, zatímco mamka bude venku.

Abych nebyla až tak negativní, Žloutková je tu úplně nadšená! Brácháč je nadšený, když je ona nadšená. Jen tedy pokud zrovna nesněží a on nestojí venku:-). Už jsem měla slabší chvilku, ale pak jsem si sama zašla do sauny a hned bylo hej. Překonala jsem sama sebe, když jsem nahá vylezla za hotel do té tmy (a toho podělaného sněžení:-)) a namočila se v té ultraledové vodě venkovního bazénku. Nohy mi málem odpadly!

Člověk by se měl radovat z mála. Měl by být rád, že je zdravý, má lidi kolem sebe, které miluje a ti milují jeho. Měl by být vděčný za to, že vůbec na nějaké dovolené je. Ale dopr… NESNĚŽ UŽ!

Tak, teď jsem to dopsala a koukla z okna. A vÍte co. NESNĚŽÍ! Co víc – ono svítí sluníčko! I tak článek nemažu. Chci vám na něm ukázat, že nic není tak růžové, jak se může třeba zrovna v tom virtuálním světě zdát. Člověk musí brát vše tak nějak s rezervou, nenechat se semlít nějakou závistí, srovnáváním s ostatními. Protože, co si budeme povídat… na záchodě kadí každý stejně:-).

Užívejte si každý svých radostí i starostí! A fakt si važme toho, že jsme zdraví!

PS. Takto to bylo, než jsem začala psát článek

A teď je to takto:

Asi jsem byla odměněna za upřímost?