Každý den si můžeme vybrat

Dneska ráno jsem se probudila a nic se mi nechtělo. Ale vůbec nic. Měla jsem dvě možnosti.  Hladce a pohodlně vjet do zajetých, stereotypních kolejí každodenního života nebo udělat něco alespoň trochu jinak. Buď Paní Žloutkovou odevzdat školkovému systému (lehce dřímajícím v osmdesátých letech… ), s Brácháčem dožít poledne, pak ho uložit ke sladkému spánku a vychutnat si hodinku vytouženého odpočinku. A nebo zatnout  zuby, překonat tu lenoru ve mně a podniknout něco společně. Já, ona, on. Využít toho, že prostě MŮŽU, protože já, já šéfa nemám (Já mám dva, haha:-) ) a školka se omlouvá vlastně celkem snadno…

Mateřská je plná paradoxů. Na jedné straně jste přivázáni jak pes u boudy, na té druhé máte obrovskou volnost. Na jedné straně byste dali nevím co za pět minut volného času, na té druhé často promrháte tolik času v jakémsi nemastném neslaném stereotypu.  Snídaně- hraní- svačinka- ven- oběd- spaní- hraní-svačinka- ven- večeře- spaní (během toho ještě obsloužíte sto padesát pípajících spotřebičů, které žádají vaši spoluúčast).  Stereotyp mě ničí, nemám jej ráda, to přežívání  života, nevytřískání maxima z něj… Možná i proto jsem vždycky měla práci, která byla každý den jiná. Mateřská každý den jiná není, protože často vítězí právě ta lenora, ta pohodlnost. I u mě. Bohužel. Nesnáším to. V teplých měsících s tím takový problém nemám, řekla bych, že s dětmi dost často něco podnikám, hodně s nimi jezdím sama po všech čertech, zatímco Véčko vydělává na ty naše „výjezdy“:-). Ale zima? Brrr!

Když se zamyslím, kolik dní jsem za těch 5 let mohla prožít lépe…

Zvolila jsem tedy druhou variantu. Nic převratného, výlet do Prahy do ZOO. Znamenalo to pro mě hned několik zásahů do mé pohodlnosti.  Jízda autem (Bože ten stres!),  pak vlakem, miliony schodů s kočárkem a dvěma dětmi (ať žije bezbariérovost), pak autobus a hlavně žádný polední klid:-). Ale víte, kolik energie mi to zase dalo? Zas mě to nakoplo k tomu, že je na čase udělat nějaké to hledání pokladů, filmový večer, že je třeba chystat hry na tábor…

Čas běží. Nástup na mateřskou jsem vnímala jako vstup do etapy života, která končí nekonečnem. Teď už vidím, že ten interval uzavřený je a já mu skoro funím na vrata. A závidím těm, co jsou na začátku. Uživejte si ten čas intenzivně a nepromrhejte ho. Nikdo vám ho nevrátí! Vy si každé ráno můžete vybrat, jakou cestou půjdete!

PS. Až se příště narodím jako zvíře, chtěla bych být gorila:-)