Zápis do auti školy aneb náš jiný svět

Přidám se k těm mnoha, co nyní přemýšlí, kam zapsat své dítko, když dnešní doba nabízí výběr a nenutí člověka dát dítě do školy dle trvalého bydliště. My jsme díky Modroočkovi v tom přemýšlení o tom, co je pro nás při jeho vzdělávání priorita, úplně jinde. Částečně jsem svůj pohled na školu pro Modroočku nastínila v předchozím článku zde.

Modroočko má odklad školní docházky o jeden rok, ale k zápisu musí již letos, kdy dovršil věku 6 let. Měli jsme dvě favoritní školy a chystali se na zápis do obou. Obě školy se nachází na půl cesty do školky, kde Budy zůstane. Jedna cesta škola – školka 20-30 minut. Ráno cesta od nás z domova do obou vybraných škol 40 -60 minut. Začíná se všude v 8 hodin, je to přece škola:-).  Nebyla mezi mnou a mužem diskuze, zda ho dáme do té bližší, ale do té kde se jemu při zápise bude líbit. Nám se spíše líbila škola vzdálenější čili 50-60 minut od domova. Nejde o naši volbu lepších škol, či volbu, kde je více kreativity, modernějšího přístupu. Ale nutnosti volby z té skupiny škol, které jsou schopné Modroočku vzít a adekvátně se mu věnovat. Řada škol, na které jsem dostala doporučení od různých odborníků, Modroočku odmítla, protože nemluví. On totiž rozkošný cestovatel Modroočka má nakonec dětský autismus, ADHD a dodnes nemluví, čili má omezenou schopnost abstrakce a tím patří do střední mentální retardace, protože zvládne půlku schopností, než běžné děti jeho věku. Dětský autismus je považován za nejzávažnější z forem autismu.

Naše velké váhání ve věci škol, ukončilo pozvání obou škol na zápis v jeden den a téměř v totožnou hodinu. Tak jsme již neváhali a vybrali školu vzdálenější, která se více specializuje na děti s autismem.

Tak jsme taky včera společně s mužem vyrazili na očekávaný zápis. Modroočka k budově školy překvapivě běžel, jakoby zde byl již poněkolikáté. Já se naopak k budově blížila pomalu a s nejistotou, zda jsme udělali dobře. A než do školy vejdeme, letmo si vzpomenu na své názory před rokem, když mě o této škole informovaly paní učitelky ve školce. A já neznalá trubka jim tvrdila, že Modroočko nepůjde mezi tolik autistů, co by mu jako mohli dát? A dneska vstoupíme zrovna do této školy a všichni jsou moc příjemní, milí a znalí věci. Všude obrázková komunikace. Modroočko vycítí, že ho berou a v klidu si v šatně sundá boty a chce se převléct. Cítí se tam natolik dobře, že by zůstal. To mu tedy rozmluvíme a jde se k zápisu.

Žijeme v jiném dětském světě, proto i zápis je úplně odlišný. Vejdeme do větší místnosti, která slouží běžně pro účely družiny a kde se zároveň zapisuje více dětí. Celá místnost je posetá hračkami, co mají auti dětí rády. Puzzle, skládačky různých druhů, zejména geometrické tvary, kuličkové dráhy. Tak, aby se děti nebály vstoupit a na něco je učitelé nalákali. Pan učitel se s Modroočkou seznámí podáním ruky. To má Modroočka hezky nacvičené, jen někdy se v rámci podání ruky již zapomene podívat do očí (to ještě poladíme:-)). Sedneme si s Modroočkou ke stolu. Panu učiteli předám veškeré papíry Modroočky, což je kromě rodného listu, i Modroočkova diagnostika autismu, doporučení k odkladu školní docházky psycholožkou, lékařská zpráva od pediatra k odkladu školní docházky a další doporučení speciálně pedagogického centra. No, je toho pěkná složka, jen to nepoplést:-). Záhy vyplňuji několik dotazníků s panem učitelem. Jak Modroočko komunikuje, jestli chodí na toaletu, jestli jí všechny potraviny, jaké má poruchy chování, jak se chová, když se něčeho bojí, jestli je zvyklý cestovat MHD, jestli na procházce utíká, jestli se bojí zvířat, jestli je zvyklý chodit do divadla, jak zvládá tuto abstrakci. A dál jaké jsou jeho dovednosti, počty, písmena, co ho baví atd. Mezitím pan učitel syna zkušeným okem pozoruje, jak si půjčuje jednu skládačku za druhou a vše s radostí skládá. Pak Modroočko odbíhá zkontrolovat toaletu a splachuje. Je to jisté, moc pozornosti, neznámé prostředí, tak je nervózní. Pan učitel se usmívá, pro něj přece běžná norma, sám tady není první den. Modroočko se vrátí z kontroly toalety a pan učitel ho nenápadně zkouší se základních barev, přiřazuje barevné kuličky k sobě a navléká je na tenké tyče. Pak ho nenápadně zkouší z ovoce:-). Má připravené velké karty s reálnými obrázky ovoce, a dotazuje se „ Modroočko, podej mi jablko“, sám pan učitel natáhne ruku, jako pomocné gesto (kdyby se syn mezitím ztratil v tom co má s obrázkem jablka udělat). Tak pokračují s dalším ovocem. Posléze chce pan učitel nakreslit půlkruh, nebo půlkruh vytečkovat. Modroočka razantně odmítne a schová tužku do pouzdra. Kreslit s panem učitelem též odmítne a jde se znovu podívat na toaletu. Pan učitel se usměje a řekne:“ Šikovný kluk, dělá jen to, co ho baví a hezky reaguje“. Než se Modroočka s mužem vrátí z toalety, nabídne mi jiná paní učitelka sušenky a kávu a ptá se, jestli Modroočka jí sušenky, nebo, co mu může nabídnout. Já skoro padám údivem pod stůl a nabídnu si pro sebe, muže i syna vše. Pan učitel ještě Modroočku testuje z prostorového vidění, různých puzzle, které nemají předlohu, a další jiné věci. Vše si pečlivě zapisuje do dotazníku.

Na závěr zápisu ve škole nás pan učitel seznámí s průběhem výuky ve zdejší škole. Nejvíc se děti učí do 10 hod, písmena, počítání a pak už jsou aktivity zaměřené na kreslení, sport apod. Kdo nevydrží s pozorností do 10 h s dvěma přestávkami, končí dříve. Vše je individuální. Přístup je individuální. A mimoškolních aktivit, je mnoho, zejména sportovní lyžařské výcviky, kolo zájezdy, vlakové výlety apod. Rozloučíme se s panem učitelem a ostatními a běžíme na autobus. Cestou zpět do školky přemýšlím, jestli to je dobrá volba a říkám si, že určitě:-). Je jisté, že náš prvňáček za rok nebude potřebovat tašku za 1500 Kč nebo 2000 Kč, protože úkoly bude mít na velkých zalaminovaných A4, učebnice mají jen učitelé. Penál s velkou výbavou též netřeba. Útěcha, že aspoň ušetříme je velmi slabou náplastí. I ta úvaha, že aspoň nebude žít v konzumu a konkurenci dnešní doby. Protože, co nejvíc každý z nás, kdo má děti jinak chce, aby byly v pořádku a pak by jim koupil cokoli na světě. Ale co, i tak může mít místo běžného výletového Deutheru, batoh na svačinu a úkoly od Pixie Crew, který je zároveň hezkým cvičením na ruce:-).  Řešení se vždy najde, když se chce:-).

Přestanu se v tom patlat a koukám na hodinky, jak dlouho už jedeme do školky. Měřím si čas. Ne, že by mě potrefil Aspergerův syndrom:-). Ale v hlavě si sumíruji harmonogram cest, až do této školy Modroočka vážně nastoupí. To bude teprve jízda, aneb pořád na cestě:-).