Vznik MÁMY (umolousané)

Mám pocit, že poslední dobou zase frčí zkoumání obsahu dámských kabelek. Nechápu proč. Včera to na mě koukalo v novinách, dnes zase na internetu. Tak jsem se tak zamyslela a řekla si, že se teda taky mrknu, co tam mám já.  Bordel. Pár šišek, kaštany, nesmysl z Kindervajca, Zyrtec (kdyby přiletěla vosa), věrnostní kartička do lékárny, bzučák do školky, lentilka, Matylda, plánek na výrobu masky, dudlajs… a hlavně: LESK! Ano, zůstala jsem ženou! 🙂

Když porovnám ten obsah v období „před“ a „po“, je to celkem nářez. Když jsem ještě neměla děti, měla jsem jasno. Nikdy, ale NIKDY nebudu ta umolousaná matka, co se sotva učeše, navlékne tenisky, na záda dá batoh, a jak cirkusák táhne na pískoviště kočár naplněný krámy (zavěšená plastová motorka na madle kočárku je samozřejmostí). Budu trendy, mladá, krásná, na děti nekřičící pohodová matka typu KAMARÁD. Ta, co neřeší barvu dětské stolice. Jo. Jasně:-).

Kabelku sice nosím. Ale často právě na dně toho batohu! Základní hygienu jsem si tedy udržela, make up NENÍ ZATVRDLÝ, ale jinak? Jsem prostě jasná! Nebudu tady vysvětlovat, že jsem tak vlastně šťastná a že bych za nic neměnila. Ty krásné, trendy maminky mi to stejně „nesežerou“ :-).

I když se člověk teoreticky na děti připraví, v praxi je stejně všechno jinak. No, nehledejte zde žádnou hlubokou myšlenku. Ten pohled na kabelku mě jen donutil se zamyslet nad tím, jak se můj život s příchodem dětí změnil. Přemýšlím o tom celé odpoledne. A nechápu. V období „před“ jsem mívala osypky, jen jsem slyšela slova jako „stavební spoření“, vařila jsem zásadně jen špagety a květákovou polévku, bez namalovaných řas bych nešla ani s odpadky, kombinace oblečení jsem řešila každé ráno minimálně půl hodiny před zrcadlem a víkendy jsem často doslova promrhala vyspáváním a přemýšlením, co tedy podniknu. Tak teď, v období „po“, nejen že mám stavebko, životko a hypotéku, oblečení nosím to, do kterého se vejdu, dlouhé hodiny vařím poctivé vývary a echtovní OMÁČKY, hňácám domácí nudle (pro děcánka přeci to nejlepší). Ale taky jsem jak v Jiříkově vidění, když někdy jedu sama třeba tramvají, když mám pět minut volna, dělám naráz sto padesát věcí, nákupní vozíky se snažím u regálů vždy zabrzdit, pět let jsem nespala jedinou noc v kuse, odebírám Praktickou ženu a šiju na stroji! No tvl, nejsem stará? Ale víte co? Mě to fakt asi baví:-).

Říkáte si, článek o ničem? Možná ano. Procházím zvláštním obdobím. Před nástupem na mateřskou jsem měla pocit, že mě čeká nikdy nekončící období. A najednou začínám po pěti letech ukrajovat z posledního roku. A říkám si: „Kurnik, nepromrhala jsem nějak ten čas? Nemohla jsem si užít každý den ještě o něco víc?“ Mám pocit, že musím ještě spoustu věcí dohnat, udělat lépe. Protože si uvědomuji ten blížící se konec. Asi jako když se člověk setká s nemocí či se smrtí někoho blízkého. V tu chvíli si uvědomí, že život je jen jeden a je třeba ho žít, ne jen přežít.

Zuřivě plánuji, kam ještě s dětmi pojedu, co ještě budeme dělat, jako kdyby měl s nástupem do práce nastat konec světa:-). A víte co? Právě tento blog mi strašně moc dává. Kromě životních ponaučení (opravdu jsem si už teď odnesla pár poznatků do života – o sobě samé i o mých přátelích) mi dává chuť být akční a nepromrhat jedinou volnou chvilku. Takže díky!

PS. Na začátku bylo toto:

První den nástupu na mateřské jsem si poznamenala toto: „Ráno jsem přemýšlela, co jako budu dělat. Jestli nemám začít škubat mé slušné elegantní oblečení do práce na hadry na vytírání, hodit na sebe zástěru a skočit za plotnu…“. Pak jsem zjistila, že každá máma na mateřské přeci háčkuje. Vzala jsem do ruky háček a začala háčkovat čepičku. Byla z toho čepička na Labello :-). 

Během dalších let jsem se posunula trochu dál. Než přišel Bráchoségra. Od té doby si už ani neškrtnu:-).