Nevím jak vy, ale já známky prostě nemusím. Nemyslím si, že je potřeba vzdělávací proces jakkoliv vážit a měřit. Ne, nejsem expert na vzdělávání, jen aktivní účastník vzdělávacího procesu svých dětí.
Sama jsem si prošla v tomto směru evolucí. Ještě před narozením dětí jsem jela trochu na té vlně „To jsou zase moderní vymoženosti, my jsme taky známky měli a přežili jsme to. Jak pak dítě pozná, jak na tom je? A vůbec, musí připravit děti na život, kdy se s nimi taky nikdo mazlit nebude“. Teď to vidím úplně jinak. A s láskou vzpomínám na paní učitelku naší slečny v první třídě. Ta nepoužívala ani červenou propisku, aby dětem v písance označovala, co napsaly blbě. Děti si pastelkami vyznačovaly, co se jim povedlo a co nepovedlo. Učili se sebereflexi. A věřte, že se každé z nich naučilo psát, aniž by jim někdo stál za zadkem a rudě kroužkoval, co zase udělaly blbě. Díky za každého takového pedagoga!
Pro mě je důležité, že děti chodí do školy rády. Že se zajímají. Že mají chuť se učit. A nebojí se dělat chyby.
A proč o tom píšu? Protože reformu školství často brzdíme my rodiče právě tím naším „Za nás to taky tak bylo“. Zkusme se občas zamyslet, jestli to, jak se věci dělají, dává smysl a nešlo by to dělat trochu jinak.
Co mi vlastně na známkách tak vadí?
Vadí mi jejich negativita, zaměření se na to špatné, co se nepovedlo, na kvantifikaci chyb. Jedna chyba dvojka, dvě chyby trojka…kam zmizelo to dobré, co se povedlo? Proč to nezkusit obráceně? Když už se ten výkon musí měřit, nebylo by lepší si říct „Super, máš 70% správně, to jsi zvládl víc než dvě třetiny dobře!“ Zní to lépe, než „Máš tam tři chyby, takže za tři.“ Chápeme se? Není to jen slovíčkaření, je to i o nastavení mysli. Od hledání chyb k hledání toho dobrého.
Ta plochost, zaměření čistě jen na výsledek. Jasně, v práci taky nikoho nebude zajímat, že se člověk snažil, ale udělal to celé blbě. Ale tady nejsme v práci, tady jsme v procesu učení, kde je vnitřní motivace sakra důležitá. Známka vám neřekne, „Jo, sice se to úplně nepovedlo, ale je skvělé, že jsi se tolik snažil. Pojďme se podívat na to, proč to nevyšlo. “ Známka zůstane jen u toho, že se to úplně nepovedlo. Hodnotí jen výsledek. Nehodnotí cestu.
Známky dělají z chyb tak trochu strašáky. Chyba je základem učení. Chyb by se člověk neměl bát. Jen díky nim se učí dělat věci dobře. Proč chyby vlastně sankcionovat? Jen abychom byli schopni říct, že Pepík to napsal lépe než Jeník? Nestačí si říct, že tam je chyba a co s ní?
Pět stupňů. Není to málo? To máte jen tři stupně mezi výborně a úplně na 
. A navíc, trojka je taková nemastná neslaná. To je jako když se někoho zeptáte, jak bylo na dovolené. „Jo, dobrý“. No a víte prd.
Podívejme se na takový diktát. To máte velká písmena na začátku věty, interpunkce, shoda podmětu s přísudkem, koncovky… tolik gramatických jevů, co musí žák zvládnout. Napíše 200 slov správně, jednou zaškobrtne a už padá o stupeň níž…
Zaměření čistě jen na žáka. Kam se nám poděl učitel jako jeden z aktérů učebního procesu? Možná když má celá třída trojky, bude problém někde i jinde? Pedagog to špatně vysvětlil, když to má špatně i premiant? Málo namotivoval žáky? Špatně odhadl náročnost? Já myslím, že by z každé písemky měl dostat známku i učitel. 
Každý učitel známkuje jinak – někdo zažívá extázi, když červenou propiskou podtrhává chyby a pak může vykroutit za dvě chyby v diktátu na celou stránku pěkně macatou trojku. Co naplat, že všechno ostatní bylo správně. Někdo zase dává známky jen tak na oko, protože musí, tak dá stejně všem jedničku, aby to nebylo někomu líto… Má to smysl? Váží všechny jedničky či trojky stejně? Na tomhle mě nejvíc irituje to, že se známky uvádí na přihlášky na střední školu. Vždyť co škola, to unikát. Co učitel, to unikát. Mají v tomto případě známky správnou vypovídací hodnotu?
Známka svádí k soutěživosti. Tam je otázka, co by měl být ten hlavní motiv vzdělávacího procesu. Naučit se nebo se už od malička honit za prvním místem v pomyslné soutěži?
Každý jsme jiný. To, co jde jednomu, nemusí jít druhému, i když se sebevíc snaží. Proč někoho pořád deptat tím, že mu budeme opakovat, že mu to nejde? Jasně, možná ho vyhecujeme, aby zabral ještě víc, nebo ho definitivně otrávíme. Mohla bych vyprávět, jak celoživotně nesnáším zpěv, protože jsem byla po sólovém zpěvu potupně přesazena až do poslední lavice k těm, co mají radši mlčet, zapisovat noty a když se na ně usměje štěstí, tak jako třetí hlas pobrukovat. Naštěstí učitel z hudebky dával jen dvojky. Asi by mi zkazil vyznamenání….
A poznámka na závěr. Plně si uvědomuji, že zodpovědnost za vzdělávání vzdělávání ve finále nenese škola, ale máme ji ve svých rukou my rodiče a děti. Takže všechny případné trojky, čtyřky jsou i vaše trojky, čtyřky. To jen, kdyby měl dnes někdo náběh na prasknutí cévky – možná se podívejte nejprve do zrcadla a zeptejte se, co jste jako rodiče mohli udělat lépe.
Napadlo vás, že je to vše sice hezké, ale v současných podmínkách nereálné? Je snadné říkat důvody, proč to nejde. Pojďme hledat cesty, aby to šlo.
Zanechat komentář