Patříme s mužem mezi lidi, co nic neporazí. Dopředu si z ničeho neděláme velké starosti. „Přece to dáme“.
Musím říct, že stěhování s našimi kluky nám dalo zabrat. Řeknete si, jak tento článek souvisí s cestováním s dětmi. Byl a je to zatím náš největší výlet a největší balení v životě:-). Doufám, že už toto balení nikdy nezažijeme. Žijeme v době Evropské Unie a propustnosti hranic. Všichni se můžeme někam posunout dál, že? No pro mě „posunout dál“ asi moc není. Zřejmě jsem nemoderní „konzerva“, co visí na svých věcech. I když pochopila jsem, jak se všichni obklopujeme věcmi v touze cítit se útulně a dobře. Za čas nás to množství věci kapku dusí. Je fakt dobré občas něco vyhodit. To jsme s mužem podcenili…
Namísto někam do světa, jsme se „přesouvali“ 10 minut od původního bydliště, vše jsme museli vzít s sebou. Hodil by se tehdy pomyslný jeřáb, co by obsah bytu přesunul bez námahy. Jenže žádnou službu tohoto typu jsme na webu nenašli. Tak jsme museli lidově řečeno„hejbnout kostrou“. Laskavý čtenář promine, ale jiný výraz pro tuto akci nenacházím.
„Modroočko“ a „Budy“ celou situaci vnímali s přehledem. Nebo se jich ani moc nedotkla. „Budy“ ocenil, že bylo všude hodně krabic, čili možností výborně se projít po bytě s trvalou oporou.
Vše jsme řešili zejména s ohledem na „Modroočku“ jak ten celý proces vezme. Nevěděli jsme jak mu to vysvětlit. Na kreslené obrázky v podobě „stěhovacího příběhu“ nereagoval. Ale pravda, neumím moc kreslit:-). Odborníci pravili, ať se „Modroočko“ účastní balení. Tak jsme spolu balili krabici jeho skládaček a puzzle. Pěkně jsme to tam naskládali, já mu u toho vyprávěla vše o stěhovacím autě, až měl z toho hlavu jak pátrací balon. Když jsme proces dokončili, „Modroočko“ se usmál a dal všechny své skládačky a puzzle na původní místo. Jakože vtip to z mé strany byl dobrý, procvičení prstů též, ale už toho můžeme nechat…Já byla bezradná, jak to mám zařídit, jak“Modroočku“ připravit. Tak jsem večer krabici oblíbených hraček zabalila sama. S mužem jsme se dohodli, že to převeze následující den, kdy jsme se stěhovali s „Modroočkou“ sám autem, aby byl v procesu „in natura“. O „Budyho“ jsme jako vždy obavy neměli. Je přizpůsobiví a kde je maminka, tam je spokojený:-). I když bylo to pro něj též náročné.
V den D, kdy přijelo stěhovací auto, jsme muže nechali samotného a zmizeli všichni tři do školky. Zatímco jsem se s „Budym“ procházela velkoměstem, muž se stěhováky na last minute dobaloval ještě nějaké věci. Omylem samozřejmě stěhováci odvezli i mnou pečlivě nachystané krabice s hračkami na akci „Pochopení procesu stěhování pro „Modroočku“. Jak jinak, že?… Tak jsme po školce šli nejdřív do bytu, aby kluci věděli, že zde již nic není. Potom jsme je zavedli na současný dům a „Modroočka“ mi sekundoval, když jsem skládala jeho hračky do stejné skříňky, jako byly uložené v bytě. Zkontroloval si, jestli jsou i další věci na svých místech (většina nábytku jela s námi) a byl spokojen.
Kluků rychlá adaptace předčila naše očekávání. Jsme jim za to vděční. Jako všichni konzervativní dospělí jsme s mužem v adaptaci na nové prostředí zůstali oproti dětem pozadu. A zvykáme si dodnes. Občas zběsile a zmateně něco hledáme. Nastává u nás stav dezorientace a beznaděje. Že už ty „své věci“ co chceme najít, nikdy neuvidíme…
Pořád si s mužem v „novém“připadáme, jako na dovolené a očekáváme, kdy pojedeme domů. Snad se tento pocit časem změní. Na lepší si přece člověk zvyká rychleji a lépe, že?
Zanechat komentář