Skutečné příběhy z Ukrajiny

Rozhodla jsem se sdílet tyto skutečné příběhy skutečných lidí i na svém blogu. Cítím, že je potřeba pojmu „uprchlík“ dát lidskou tvář…

Tina (Charkov), 26 let

„Přijela jsem z mého Charkova do České republiky úplně sama. Podle mě jsem měla během celé cesty opravdu štěstí. Z Charkova jsem jela autem. Vidět polovinu zničených budov a rozbitá okna v protějších domech bylo pro mě jako sci-fi, ale bohužel to byla pravda. Bylo to děsivé. Ve městě jezdili řidiči chaoticky a nervózně, všichni se báli, že přiletí raketa. Maminka mě doprovodila k autu a já jsem odjela s bratrovým kamarádem. Matka bohužel zůstala v Charkově u prarodičů. Jsou postižení, dědeček je už několik let na lůžku, potřebuje péči a babička špatně chodí. Momentálně jsou v našem bytě a maminka chodí každý den v noci do metra. Z Charkova mě odvezli autem do městečka Poltava, které leží mezi Kyjevem a Charkovem. Tohle město jsem vůbec neznala, brečela jsem, ale jak jsem říkala, měla jsem štěstí, že jsem si vždycky věděla rady. V Poltavě mi na autobusové zastávce pomohl hodný člověk, který už v roce 2014 bojoval za Luhansk a Doněck. Odvedl mě na nádraží a řekl mi, abych počkala na vlak z Charkova, který jel do Lvova. Podařilo se mi do něj nasednout, a tak jsem skončila ve Lvově. Přátelé mé rodiny mi tam pomohli přenocovat, druhý den mě odvezli k autobusům, které jezdí do Polska. Hranice jsme překračovali v noci asi tři hodiny, bylo to poměrně rychlé. Z Polska jsme pak jeli do Čech. Během cesty do Česka jsem potkala dobré lidi z Ukrajiny. Myslím, že to není nic jiného než štěstí a pevná víra, kterou potřebuji. Více jsme se sjednotili, škoda, že za takovou cenu. Děkuji dobrovolníkům, že přijali všechna opatření, aby uprchlíkům poskytli vše potřebné k životu. Všichni doufáme, že to brzy skončí a my se vrátíme domů. Můj přítel zůstal bohužel v Charkově. Pomáhá jako dobrovolník.“

/Pozn. Tina žila šťastný život, měla krásnou práci – pěkně u počítče podporovala kulturní festivaly, doma měla přítele. Přijela do ČR sama, aktuálně balí v neziskové organizaci balíky pro Ukrajinu a jediné, po čem touží, je vrátit se domů/

Maminka (z města Irpin) tří dětí (15, 11 a 18), která přijela i s maminkou (75 let)

„Ráno 24. února pro naši rodinu nezačalo tradičním šálkem kávy, ale budíkem v 6:15 od učitele školy se zprávou o zrušení vyučování z důvodu vypuknutí nepřátelství. A pak je to jako ve zlém snu. V sedm hodin ráno už telefon neztichl. Zavolali jsme přátelům a příbuzným, volali i nám, abychom zjistili, zda jsou všichni naživu. Za oknem se ze sousedního města Gostomel ozývaly tlumené zvuky explozí. Od Irpinu ho odděluje pouze silnice procházející mezi městy. Tam začali bombardovat letiště a nedalekou vojenskou jednotku. Je to jen pět kilometrů od nás. V poledne už tam začala silná bitva. Ráno už byly ve městě zácpy, na čerpacích stanicích se čekalo 3-4 hodiny na natankování. Od oběda se někteří lidé začali prodírat do sklepů obytných domů, tahali tam pneumatiky, prkna, kartony, deky, pitnou a technickou vodu …. Pobývat v domech a bytech bylo děsivé a extrémně nebezpečné. Druhý a třetí den byly intenzivní. Výbuchy byly stále hlasitější a jasnější. Ze sklepů se lidé dostávali ven jen proto, aby běželi domů pro jídlo a na záchod. Přinášeli jsme teplé oblečení a vybavili sklep k trvalému pobytu. Uspořádali jsme společný stůl. Snažili jsme se jeden druhého utěšit. Každou hodinu jsme volali příbuzným, abychom zjistili, zda jsou naživu. Většina obyvatel města už uvízla na mnoho hodin v dopravních zácpách na silnicích vedoucích z města. Benzín na čerpacích stanicích v okruhu 200 km od Irpině už nebyl. Do konce třetího dne války z tuctu cest vedoucích z města zůstaly jen 2, mosty byly vyhozené do povětří, část silnic byla dobyta ruskými jednotkami a bez varování byla zahájena palba na civilisty. S matkou a dětmi jsme žili tři dny ve vlhkém a studeném sklepě na palubách vyrobených z pneumatik a lepenky. Sblížili jsme se se sousedy několika patrového domu, stali jsme se jednou rodinou spojenou hrůzou, beznadějí, bolestí v srdci a hlubokou empatií. Každá odcházející rodina si s sebou vzala kousek mého srdce. Každý zvuk, který se ozval, nám vrážel do zad další dýku. Ztratili jsme pojem o čase, mísily se nám bezesné noci a dny, zapomněli jsme na své záležitosti, pracovní a společenské postavení…. V hlavě se mi válela hustá mlha a nejistota. Irpin, aktivně se rozvíjející a prosperující město neuvěřitelné krásy, nacházející se v lese nedaleko Kyjeva, zachvátil požár Buchy a Gostomelu. Ráno, 27. února, byl vyhozen do povětří poslední most spojující Irpen s Kyjevem. Z města vedla jen jedna cesta. Uvědomila jsem si, že město je prakticky izolované. Rozhodla jsem se vzít své děti a matku a utéct. V našem sboru byli stateční muži, kteří se ujali evakuace lidí. Bylo stokrát více lidí, kteří si přáli odejít než vozidel, pohonných hmot a řidičů ochotných riskovat své životy při evakuaci lidí. Měli jsme štěstí, že jsme byli první v seznamu. Měli jsme jen hodinu na to, abychom se sbalili a vyrazili vstříc autu. V autě bylo 6 cestujících, 2 psi a řidič. Jeli jsme v koloně čtyř aut. Nevěděli jsme, kam nás vezou, kde strávíme noc, co budeme jíst, kde skončíme a jestli vůbec skončíme na živu. Pochopili jsme jednu věc: musíme se dostat ven. Byl to rozhodující krok do neznáma. Po cestě kluci hledali kontakty, jak najít bezpečnou trasu, najít ubytování, palivo… Dva dny jsme se přes území Ukrajiny k hranicím prodírali mnohahodinovými zácpami na silnicích, lesními objížďkami, zátarasy. Strávili jsme noc v kostele u silnice. Nejbližším dostupným hraničním přechodem s nejkratší frontou bylo rumunské Porubné. Celkem 4,5 hodiny pěšky na hranici a už jsme za hranicemi: za hranicemi naší země, za hranicemi obvyklého života, za hranicí chudoby. Jenom já a Bůh, tvář oteklá slzami. Ztratila jsem pojem o čase a smysl života. Vše, po čem jsme toužili, co jsme v životě dokázali a vybudovali, vše, co nás naplňovalo a motivovalo k jednání, už tam není… Jediné, co nás v tu chvíli drželo při životě, bylo zachraňovat životy dětí, dát jim šanci přežít, abychom mohli znovu vybudovat naše města a pěstovat chléb pro naši rodnou zemi. Jsme neskonale vděční těm lidem, kteří se na naší cestě setkali s otevřeným srdcem, poskytli útočiště a chléb, srdečně nás zahřívali ve svém náručí. Jako andělé seslaní z nebe nás doprovázeli a nadále nás všude podporují. V Rumunsku nás vzala nějaká rodina na pár dní k sobě, pomohli nám trochu se vzpamatovat a navázat spojení s okolním světem. Bylo pro nás nepopsatelným štěstím dát si horkou sprchu, a nakonec usnout v tichu v teplé posteli.

Naši přátelé se zázračně ocitli v České republice, našli nás a pozvali k nim. Pak se o nás několik dní starala další rodina a pomáhala s logistikou. Tak jsme za týden, krok za krokem, skončili tady, vedle vás, stali se vašimi novými sousedy. Tato válka se dotkla nejen Ukrajiny. Vstoupila do všech domů po celém světě. Každý se stal nevědomým účastníkem bitvy. Boj mezi dobrem a zlem. Boj mezi lidskosti a lhostejnosti. Každý z nás vzal boj na svou frontu, ve svém srdci. Někdo bojuji v první linii a někdo vzadu: sdílí svůj dům a chléb s uprchlíky, modlí se za mír a záchranu životů, shromažďuje finanční prostředky a humanitární pomoc na podporu Ukrajiny, někdo se stal tlumočníkem a průvodcem. Všichni jsme se stali jediným mechanismem boje proti zlu ve jménu míru. Bůh zachová každého z vás!“

Julia (Charkov), máma malého chlapce

„Brzy ráno, zrádně, bez jakékoli opatrnosti, vtrhla do mé země ruská vojska a začala vše ničit. Budovy s lidmi, kliniky, školy, školky, obchody. Zároveň nebylo jasné, co dělat, jak reagovat, utéct? A kam utéct? Proč si myslím, že bych měla utéct z domova? Zůstávám. Pak ale uvidíte své město v troskách a uslyšíte nekonečné ostřelování. Obrazy, které máte před očima, vám nedávají na výběr. Musíme jít. A otázka zní: kam jít? Díky Bohu se evropské země obrátily na pomoc. My jsme nakonec přišli až do České republiky. Nikdy jsem neviděla tolik podpory, pomoci a laskavosti. Ano, Česká republika je pro nás nová země. S vlastními tradicemi, postoji a kulturou. A my musíme začít od nuly, bez práce, bez přátel, bez střechy nad hlavou. Jsem si jistá, že se z nás stanou přátelé, až se lépe poznáme.

Doma jsem měla všechno. Můj podnik, můj domov, mé přátelé. Nemusela jsem nikam chodit a ani jsem nechtěla. Tyto chmurné podmínky však donutily lidi vzdát se všeho. „Všechno“ nejsou jen naše domovy. Jsou to naše sny, naše plány a celý náš život. Pomozte nám pochopit, jak se vám zde žije. Jak bychom měli žít, abychom si co nejdříve porozuměli a stali se přáteli. Ukrajinci jsou otevření lidé (někdy, samozřejmě), milí, pracovití. Jsem přesvědčen, že až válka skončí a my odejdeme, budou mezi námi jen vřelé a přátelské, ba přímo přátelské vazby.“