S dětmi v nemocnici

Poslední díl naší trilogie, tentokrát na téma „S dětmi v nemocnici“ aneb jak jsme se chystali na náročnou operaci. Brácháč byl za svůj osmiletý život hospitalizovaný již několikrát a návštěvy Motolské pohotovosti už ani radši nepočítám. Dokud byl mladší šesti let, bylo naprosto přirozené, že jsem v případě hospitalizace zůstávala v nemocnici s ním. Myšleno tak, že to bylo jasné jak mně, tak personálu, nebylo třeba se vystrašeně ptát, jestli s ním můžu zůstat.  No jo, jenže úderem šestých narozenin se z dítěte stává zřejmě dospělý, samostatný jedinec a to, co bylo samozřejmé, samozřejmé najednou vůbec není. Přítom dítě je stále dítětem!

V jeho šesti a půl jsem poprvé uslyšela udivené „Jo ahá, tak vy tu chcete teda být taky, no uvidíme, jestli bude místo, už mu bylo šest…“ a mně došlo, jak zásadně se mění má role.

Nepatřím mezi ty, co jsou schopní se přivázat řetězem k židli, pohádat se, udělat „pořádnej tyjátr“ a vydupat si hlava nehlava svá práva. Na druhou stranu nejsem ani krotký přikyvovač, co raději mlčky sklopí hlavu, aniž by se pokusil věci měnit… Nechci se přeci vystrašeně ptát, chci sebevědomě říct, že mě děti potřebují a chci s nimi být!

I proto jsem se rozhodla se na hospitalizaci dobře připravit. Protože jsem věděla, že tato náročná operace mi sebere vítr z plachet, že budu na příjmu ve velkém stresu a strachu a moje vyjednávací schopnosti budou velmi omezené.  A já jsem nechtěla ten stres přenášet na syna. Požádala jsem tedy o konzultaci Ágnes Němečkovou (Najdete na IG), která o právech dětí hovoří, usiluje o změnu nastavení společnosti v této oblasti a pořádá i různé semináře na téma „Dítě v nemocnici a vaše práva“. 

Hned v úvodu konzultace mě Ágnes požádala, ať jí nastíním situaci. A já začala vysvětlovat, proč považuji svou přítomnost v nemocnici za důležitou, i když už synovi bylo dávno šest. Protože to a protože tamto…  A radu, která přišla, bych si mohla pomalu vylepit na lednici. „Nemusíte se přeci obhajovat, proč to chcete pro vaše dítě…vy sama víte přeci nejlépe, co Vaše dítě potřebuje.“ Jo! Tesat do kamene. Přitom jasné jak facka! A stejně má člověk tendenci pořád obhajovat, co a jak a proč v mateřství dělá.

Ágnes mi nejen vysvětlila, že dítě má právo na nepřetržitou přítomnost zákonných zástupců do 18 let věku (to, že dítě chodí do školy, na statutu „dítě“ nic nemění a btw. zrovna poslední dva roky toho děti moc do školy nenachodily, co si budem povídat…),  za jakých okolností má nemocnice právo vám v přítomnosti zabránit (i to je jasně definováno), kam se obrátit v případě problémů, ale i jak se svých práv citlivě a bez zbytečných emocí domáhat, aby se na dítě nepřenesl zbytečný stres.

Díky Ágnes jsem si ale hlavně srovnala v hlavě, kde je pro nás ta pomyslná hranice, kam až jsme ochotni ve vyjednávání zajít. Tohle pro mě byl velký aha moment. Uvědomit si, jaký diskomfort v podobě případné nepříjemné konfrontace jsem ochotna připustit.  Velmi oceňuji i její praktické rady, např. tu, abych si sama před hospitalizací syna udělala i předoperační vyšetření pro sebe.

Díky tomu všemu jsem se cítila jistější, lépe připravena i na případnou situaci, že má přítomnost skutečně nebude z jakéhokoliv důvodu možná. Brácháčovi jsem vysvětlila, že uděláme maximum proto, aby nemusel být v nemocnici sám. A pokud to nebude v některé okamžiky možné, bude to v zájmu jeho zdraví a zdraví ostatních pacientů. Zkátka bude super hero, který jako hrdina zachraňuje svou statečností ostatní životy.

A zvládli jsme to spolu skvěle! Byla jsem překvapena, že i na ARO jsem mohla přijít kdykoliv i během noci a pobýt s ním tak dlouho, jak jsem chtěla (zde opět oceňuji tip od Agnes mít u sebe např.  hroznový cukr…). Nutno podotknout, že jsem jako matka v jednu chvíli sama uznala, že má přítomnost syna spíše znepokojovala,  byl plačtivější, což bylo během postupného probouzení z narkózy po operaci aorty nežádoucí a respektovala jsem  DOPORUČENÍ zkušených zdravotníků (nikoliv jakékoliv nařízení), ho nechat o samotě.

Jednoduše řečeno: přišla jsem sebevědomě, ale s respektem a ochotou naslouchat lékařské zkušenosti a na oplátku jsem byla  respektována já jako matka, která zná své dítě.

V nemocnici mi ale došlo, že je stále ještě velký kus cesty před námi, aby přítomnost rodiče byla naprostou samozřejmostí.  Ale věřím tomu, že čím sebevědoměji, ale s veškerou slušností a respektem budeme vyslovovat naše přání doprovázet v tak náročných životních chvílích své děti, tím samozřejmější to bude.

A ne, neznamená to, že vaše děčánko je rozmazlený mamánek, když chcete být spolu. Ani to,  že jste ti přecitlivělí rodiče, co to moc hrotí. Ani ti dnešní rodiče, co se z dětí mohou posr… Možná jste jen pochopili, že psychika půl zdraví! I dospělý člověk, který má bohatou životní zkušenost,  se přeci cítí v nemocničním prostředí diskomfortně. Co teprve malé dítě, které se teprve ve společnosti rozkoukává? Není pro jeho rekonvalescenci lepší, když se cítí v bezpečí?

I já jsem se setkala s jistým „opovržením“ stran konzervativnějšího personálu. On se asi vždycky někdo najde, kdo vám to dá „sežrat“, že máte to dítě rozmazlené, když jiné děti to v pohodě zvládají.  Ale já si vždycky pro sebe řeknu „Á, zase někdo v dětství nedomazlenej“:-)) Tentokrát jsem se uklidnila i hláškou od Ágnes. Ne, nemusíš se nikomu obhajovat, ty to máš prostě jinak…

Když se zpětně ohlédnu, vždy jsem byla pro personál přínosem. Zajišťovala jsem u Brácháče kromě psychické podpory i pomoc s hygienou, krmením, inhalacemi, podáváním léku… vlastně nerozumím tomu, proč je přítomnost rodiče dítěte staršího šesti let vždy s otazníkem. Moc bych si přála, aby se v budoucnosti zdravotnická zařízení koncipovala tak, aby byl pro rodiče vždy prostor.

A tady ještě pár zkušeností z lékařského prostředí, které jsem si za ta léta nasyslila.

• Při prvním odběru krve Žloutkové, když jí bylo asi 8 měsíců, mi jedna zkušená sestřička řekla větu, kterou se řídím dodnes:  „Vždy je lepší, když díte zalehne matka, než nějaká cizí bába“. Už mi občas na odběrech krve bylo řečeno, že si raději dítě podrží, ale ne, nikdy jsem to nedovolila.
• Dětem nikdy nelžu, že injekce nebude bolet. Připravím je na bolest, jak dlouho bude trvat. Naučila jsem je zhluboka dýchat a v duchu při nepříjemném zákroku počítat do deseti. Nebo počítám s nimi nahlas.
• Každou další bolestí jsme o krůček blíž k uzdravení.
• Na pohotovost vždycky nabíječku, náhradní oblečení, jídlo a pití!

Klidně do komentářů napište, co se osvědčilo vám.

Hodně zdraví!

PS. Moje nejstarší vzpomínka na dětství je, jak mě odvádí ve třech letech sestra v nemocnici od mamky, když jsem šla na mandle….