ROZCHOD…

Když jsme se před lety seznámili, to byly časy! Ne nadarmo se říká, že když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají!  Vždycky jsem měla pocit, že víš, jak na mě, jak se mnou mluvit, jak mi zalichotit nebo jak mi nenápadně naznačit, že mezi námi něco není v pořádku. Jasně, občas došlo k větší neshodě, ale vždycky pomohlo si dát na pár dní odstup, jít to vyběhat, zajít si do fitka, na pilates a bylo po problémech. Tehdy jsem to brala jako samozřejmost, nevážila si toho, co mám. Co já bych za to teď dala!

Pak přišlo první těhotenství.  Nejdřív jsme se společně z těch všech změn radovali. Vždyť to bylo tak krásné období! Těhotenství, narození miminka, všechno ostatní se zdálo být tak malicherné. Postupem času mi ale docházelo, že mezi námi dvěma už to asi nikdy nebude takové bezproblémové jako dřív.  To bylo slibů! To bylo keců! To chce čas, však jsi po porodu, kojíš, jsi unavená, nevyspalá, zase se to mezi námi srovná, počkej, až na sebe budeš mít víc času, bude dobře!

Máš pravdu, nesmím být na nás tak přísná, vlastně se to s věkem prvorozeného potomka zlepšovalo. Začínali jsme si postupně víc rozumět.  V jednu chvíli jsem už začínala doufat, že se náš vztah vrátí do zajetých kolejí. Že všechno bude takové, jako dřív! Jenže bum! Druhé těhotenství zamíchalo znovu kartami. To krásné období plné odpuštění a přijetí věcí tak jak jsou, netrvalo věčně. Netuším, co do tebe vždycky tak vjelo.  Čím dál víc jsme si přestávali rozumět. Propast mezi mým očekáváním a tím, čeho se mi od tebe dostávalo, rostla. Ale zvykla jsem si.  Říkala jsem si, že to zas není tak hrozné. Zažili jsme spolu sice už lepší časy, ale není nám dvacet, že? S přibývajícím věkem jsme se začali názorově rozcházet ještě víc a víc. Bylo ti najednou ale úplně jedno, co chci a potřebuju!  Já vím, že jsem tomu moc nepomohla. Měla jsem pro záchranu našeho vztahu udělat mnohem víc a ne se pořád na něco vymlouvat. Možná jsem se měla ptát častěji, co se děje. A nedělat dlouhé měsíce, že tu nejsi a pak zůstat stát s otevřenou pusou…

Bohužel nepomohlo ani delší odloučení, od kterého jsem si tentokrát hodně slibovala.  Tak moc jsem doufala, že se mezi námi zase vše srovná, když si od sebe na čas odpočineme a nebudeme se mít pořád na očích! Však mě to stálo tolik energie!  Všichni radili, že musím začít u sebe, že si máme dát odstup, odpojit se. Tak jsem začala.

Vstávala jsem v pět ráno. V rámci restartu jsem se drápala do kopců, potila se jak vrata od chlíva, sahala si na dno svých sil. Mým hnacím motorem byla představa, že to zase bude takové, jako před lety, když jsme se seznámili a sestěhovali. Musíš se snažit! Musíš vydržet!  To dáš!

Včera jsme se na sebe po dvou měsících odloučení vrhli. Bylo to tak nadějné! Podívala jsem se ti upřeně do očí, plna očekávání, ale došlo mi to.  

Na změnu je potřeba dvou. Ale ty se vůbec nesnažíš. Tvá empatie je tatam. Mé touhy vrátit to hezké mezi námi jednoduše ignoruješ. Neustoupíš ani o píď. Tvrdošíjně si meleš to své.

Je nejvyšší čas náš vztah ukončit.

Takže víš co, drahá váho?

JDI KONEČNĚ DO PRDELE! VYNDAVÁM TI BATERKY!

PS. Povídka vznikla v rámci mého tréninku tvůrčího psaní. Další takový pokus najdete i zde.