blog o cestování s dětmi

PSANÍ

ZELINÁŘ

Potkávali jsme se na náměstí. Vždycky v pátek. 

Stával tam ještě se svým kamarádem, byli sehraná dvojka. Vtipkovali spolu a bylo fajn se u nich zastavit a prohodit pár slov. Na oplátku pak přibalil třeba rajče navíc. 

Byl to totiž zelinář. 

Ruce měl vždy špinavé od hlíny, byly takové popraskané a každá prasklinka by mohla vyprávět, kolik práce se ukrývá za pokřivenou mrkví nebo hrbolatým rajčetem.

Jeho stánek se prohýbal pod tíhou ovoce a zeleniny, které přivážel starou dodávkou. Mrkev, petržel, čerstvé jahody nebo hrášek, na podzim pak brambory, cibule, česnek a ořechy papíráky! Bože, těch bych se užrala! Podzim bez hnědých rukou není tím správným podzimem!

Kupovala jsem si u něj každý pátek čerstvou mrkev a petržel na silný vývar. Pamatuju si úplně přesně tu vůni petrželové natě, když jsem nákup pěchovala do košíku pod kočárkem. Pátky jsem milovala! Ranní procházka s kočárkem mezi rodinnými domky, nenápadné nakukování do oken a vymýšlení si příběhů o lidech, kteří tam bydlí.  Takový instagram před lety. Člověk jakoby cítil to teplo rodinného krbu, tu pohodu a pořádek, skoro až záviděl, přitom to, co se dělo za okny, neměl šanci poznat. Nene, za sklem se nekřičelo, nikdo se tam nepral a nedělal nepořádek. Stejně jako za displejem.

A pak to pravidelné zastavení na trhu. Cítila jsem po letech v kanceláři za počítačem takovou volnost! Úplně mě fascinovalo, že se můžu jít dopoledne projít kam chci a na jak dlouho chci! Najednou jsem tak volně dýchala… Svobodně… Plnými doušky!

Je to skoro třináct let, ale ty pocity si dokážu vybavit ještě dnes. Říká se tomu štěstí? 

Dnes tam seděl zase. Sám. Stánek už dávno nemá. Ani dodávku plnou zeleniny. Stačí mu lavička a to, co si doveze snad autobusem, nevím. Nemám odvahu se ho ptát. Prodává pár vajíček a na adventním trhu papírové pytlíčky s ořechy. Jeho hlava je celá šedivá, záda shrbená, jen ty ruce se vůbec nezměnily. Jde z něj zvláštní smutek. Možná smutný vůbec není a jen si spokojeně žije dál ten svůj život zelináře tak, jak mu životní energie dovolí. 

Třeba ten lehký smutek, tu nostalgii cítím jen já. Však jeho i moje postava mi zhmotňují to plynutí času, tu pomíjivost všeho. A stejně jako jeho opustil kamarád, dodávka i stánek, já jsem přišla už dávno nenávratně o svůj kočárek a postupně přicházím o poslední zbytečky té pomyslné pupeční šňůry, která mi mizí před očima. 

Najednou vám totiž to dítě z kočárku kouká z očí do očí. A vy víte, že zbývá už jen pár let, kdy stejně jako se ten zelinářův stánek proměnil v lavičku s pár vajíčky, tenhle každodenní pohled nahradí možná tak pár esemesek, které si přečtete během svých procházek mezi rodinnými domky. To už ale budete vědět, že za oknem toho domku, který navenek působí tak harmonicky, možná stojí ta skutečná, občas i zoufalá máma, protože mámy bývají zoufalé. Máma, jejíž děti se občas servou nebo pohádají. Máma, která možná tuší, ale ještě si v záplavě každodenních radostí a starostí nepřipouští jednu věc.

Jak jí tohle všechno bude jednou chybět.

1 komentář

  • Super, bomba. Úplně stejné pocity. Vy to umíte, tak krásně vyjádřit.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kolegialita na sítích

Rozloučení

#TEEN Kurz první pomoci pro děti