Nesleduje vás na sítích náhodou Pikaču?

Před pár dny mě na instagramu začal sledovat jeden pán s takovým exotickým jménem. Zaujalo mě to, tak jsem koukla, co je zač. Říkejme mu pracovně (a tak trochu tématicky) Pikaču. Pikaču je cizinec, dle profilu bezdětný, nečesky hovořící, v zahraničí žijící. A tak jsem si říkala, proč mě asi sleduje? Jasně, kvůli fotkám z výletů, však netřeba rozumět česky, stačí si přečíst v popisku fotky název toho krásného místa, vyrazit tam, nahonit lajky a nějaká česká vyžilá blogerka ho vůbec nemusí tankovat. Jenže… co když…? Najednou mi bylo nepříjemné, že se tam v té hromadě výletuchtivých rodičů objevil někdo podezřelý. Nebojte, já vím, že nevím, kdo se vlastně skrývá za fotkami těch výletuchtivých rodin … 

Říkáte si, že to je přeci naprosto základní věc, proč o tom vůbec píšu, však riziko povolání. Protože cítím, že tohle je téma, o kterém je potřeba mluvit a připomínat ho. Ono kouknout jednou na film V síti není všelék. Sama znám tolik dětí na instagramu! Ty jo, já je viděla některé i polonahé. Stává se to tak nějak normální. Společnost se transformuje a vzniká, když to přeženu, jedna velká globální rodina, kde „zná“ každý každého, máme tisíce online „přátel“, přitom ve skutečnosti vlastně nikdo nezná nikoho… Z influencerství se stalo povolání (však nejúčinější nástroj marketingové komunikace odjakživa byla šuškanda, čili „jedna bába povídala“). A zapojujeme do toho všeho často celou rodinu. Ať je to autentické.  Však to dělám i já.

Instagram (a nejen ten) je výkladní skříň plná inspirace, do které může nakouknout kdokoliv. Kamarád, fajn akční rodinka, nadšený výletník, sběrač IG lajků, ale i kdejaký magor, úchylák, deviant a psychopat. A těm všem mám ukazovat vlastní děti, to nejcenější, co mám? Stoupla bych si s dětma na Václavák v pyžamu a vyprávěla tam, co měla Beruška k snídani? Ty jo, asi ne, co? Tak proč se na sítích cítíme někdy tak v pohodě?

Když jsem chystala svou první kampaň na Hithitu, vedla jsem mírumilovnou debatu s fotografkou Zuzko.  Shodly jsme se na tom, že fotky s dětmi, které vyzařují emoce, prostě prodávají. Bez emocí to není ono. Přesto jsem se tehdy rozhodla, že nesejdu ze své cesty, na kterou jsem poprvé vykročila v roce 2015, a děti prostě ukazovat nebudu.

Je to už sedm let a řeknu vám, dost často jsem měla ale sakra svrbění ty své roztomilé děti ukázat. Takový krásný fotky! To by se instapočítadlo posr…, jak by tam ty srdce skákaly. Ale pokaždé jsem si představila, co se s těmi fotkami může stát a chuť mě hnedka přešla.

Hodně se o tom s dětmi bavíme. Rozhodně nechci pokrytecky kázat vodu a chlemstat víno. Teda ehmmm:-)))  Nejsem svatá, už jsem do online světa práskla dost věcí. Ale na druhou stranu, přemýšlím o tom hodně… Děti ví, že nikdy nesdílím jejich jména a fotky, kde by byly rozpoznatelné. Žloutkové bude jedenáct. Začíná mít problém i s tím, abych sdílela tzv. zádovku. Pokaždé se ptám, jestli můžu, jestlí je s tím OK.

Stejně jako chci, aby věděly, že na červenou se přes přechod nepřechází, tak bych byla ráda, aby si vždy uvědomily, že cokoliv jednou veřejně nasdílí, může vidět opravdu kdokoliv…

Ať si tohle každý dělá jak chce, je to jeho boj. Jen mě občas zaráží jedna věc.  Ve výchově dětí chceme mít vše dokonalé. Sdílíme svou zkušenost, hledáme inspiraci u jiných rodičů a tleskáme jim, jak dělají vše perfektně!  Ať už je to respektující styl výchovy, edukativní hračky, zdravá stravu, ultalehká kola a superergonomické pičičančičky, hlavně ať je to ergo, bez chemie a bezpečné, žádná telka a mobil, no fuj mobil (přitom výše uvedené streamujeme live za přítomnosti dětí) a zapomínáme na jednu zásadní věc. Na bezpečnost v online světě. Nasdílet, jakou knížku jsme teďka o té online bezpečnosti četli a jak se to Berušce a Fanfulínkovi líbilo, možná nestačí…

Pro ty, koho toto téma zajímá a má již trochu starší děti, mám jeden tip. Ve škole jsem v rámci zpracování myšlenkové mapy narazila na fejkové tweetování! Vyzkoušet můžete zde. Za mě geniální věc na to, jak dětem ukázat, že všechno, co se píše na internetu, nemusí být zaručená informace. A že fejkové tweety člověk udělá s prstem v nose. Klidně s vaší fotkou. Že není problém se schovat za jakoukoliv profilovku. A pak už je jen krůček ke kyberšikaně.

Je strašně težké najít tu správnou cestu. A pro naše děti to bude ještě težší. Ten online svět, je jejich světem. Kéž bychom jim byli dobrými průvodci.

Budu ráda za vaše tipy. Jakou cestu volíte? Četli jste s dětmi nějakou zajímavou knížku na toto téma?