Dnes je den, kdy všechno mohlo být úplně jinak! Po včerejším trable s návratem autobusem (čti tady) jsem se snažila v předvečer přeplánovat celou trasu. Ta představa, že se zase někde při návratu nenacpeme do autobusu a já vláčím vlastní dítě stopem nebo taxikem mi totiž není moc příjemná. Naštěstí mě včas zastaví jedna z mých dlouholetých sledujících a podporovatelek a tak dlouho mi opěvuje můj původní plán, že se k němu přeci jen navrátím. 🙂 Jdeme do rizika aneb problémy budeme řešit, až když nastanou!
Emhádéčkem v Palmě jedeme tentokrát VČAS na autobusák, odkud přejíždíme dál do městečka Sóller. Cesta trvá asi 45 minut (plus minus, jsem líná se zpětně dívat). V Sóller naše cesta autobusem ale nekončí, ještě se musíme přemístit k vodní nádrži Cúber. Na to pozor, sem autobusy mimo sezónu nejezdí! A ten krpál, ten jít prostě nechceš:-), tak si to při plánování cesty ohlídej.
Čeká nás další díle trasy GR221 – Cúber – Llluc. 600 výškových metrů nahoru, skoro 900 dolů a mezitím tak 15 km.
Od Cúber jsou dvě možné cesty. Kratší, méně náročná a delší, asi i hezčí, s menší ferratkou (ale prý na pohodu i bez jakéhokoliv jištění). Protože jdeme jen dvě, já a třináctiletá dcera, volím cestu menšího odporu a jdeme jednodušší cestou. Trochu se bojím, že to bude nuda, ale prdlajs, i tak je to nádhera!
Cestou je v úvodu krásný pohled nejen na pohoří, ale i na vodní nádrž a také v dálce na vojenskou základnu letectva. To jsem si samozřejmě musela vygooglit, co to ta bambule je:-).
Jestli to bylo včera krásné, dnes je to ultra krásné! Jen bych tedy tento úsek nechtěla jít za deště či větru. V sedle brutálně fičelo. Čelenky s sebou! Já to musela vyřešit mikinou přes hlavu:-)
Úsek není technicky nijak náročný, ale nohy bolí, co si budem. Cestou potkáváme tu a tam další nadšence a já jsem za to ráda. Prvně to zmírňuje mé lehké obavy „co by kdyby“ a pak je to prostě fajn. Třeba když ztratíte kšiltovku jako já a ten, kdo jde za vámi, vám ji prostě půlku cesty nese a doufá, že vás najde. Našel!
Hned v úvodu cesty potkáváme i jinou mámu s dcerou. Překvapuje mě, že nemají batůžek! Nic. Jen máma má dvě minilahvičky na pásku a možná tak tyčinku v kapce. Minimalismus oukej, ale tohle mi přijde při pohybu v horách až nezodpovědné. Já jsem teda později v sedle nesmírně ráda, že máme i softshellky, protože to je vichr jako blázen! Nutno podotknout, že holky potkáváme v cíli a vypadáme mnohem lépe co se energie týká:-).
Cíl a autobusová zastávka pro návrat je u kláštera Santauri de Lluc. Tohle místo musíte prostě zažít na vlastní kůži, resp. na vlastní čichové buňky. Cítím tu krásnou vůni ještě teď.
Kdybych bývala věděla, že tu jde i přespat…tak bych neváhala! Jedna z věcí, které mě zpětně mrzí, že jsme neudělaly. Ale co už. Co bylo, bylo, příště budeme vědět.
Večer se vracíme zpátky do Palmy. jupijej, do autobusu se vejdeme úplně s přehledem, je totiž poloprázdný! Cesta je zážitek! Autobus se s tím nes… a řeže to do zatáček, jak kdyby pod námi ten sráz vůbec nebyl. Tohle je jen pro silné povahy. Ostatním doporučím raději usnout.
Přestupujeme v Sóller, kde se procházíme kolem přístavu, nakupujeme bagetu na večer a těšíme se, až padneme „hubou“ do spacáku. Únava je znát…
A zítra…zítra konečně k moři! Kdyby bylo na mě, zůstávám v horách. Ale tahle cesta je o nás dvou. Moře volá, musíme jít!
Chceš to také s dětmi zažít, ale jsou ještě malé? Potrénuj s nimi v Alpách!
Třeba tady, v Lechtalu…
Můj průvodce Alpami je plný tras vhodných pro děti. Od kočárku až po teenagery!
A nebo přijeď k nám na chaloupku v Českém Švýcarsku! Tady je také spousta nádherných tras, které jsme s dětmi prochodili křížem krážem. Ráda vás tudy provedu!
Zanechat komentář