Jak to bylo předchozí den se dočtete v tomto článku.
Je další den naší cesty, 30.4. (datum píšu záměrně, ať si uděláte představu o tom, jaké to je mimo hlavní sezónu).
Vstáváme brzy, protože v 7:40 už nám jede přibližovací autobus ke Caminito del Rey, k v minulosti jedné z nejnebezpečnějších stezek v Evropě. Kde že ty loňské sněhy jsou…:-)
Lístky máme koupené už dávno. Kupovala jsem je 2,5 měsíce dopředu, ale i tak to bylo pozdě a již nešlo pořídit samostatné vstupy, které stojí 10 EUR/os. Musela jsem nám koupit vstupenku s průvodcem za 18 EUR/osoba (dítě bylo levnější, ale jsem líná to lovit), i když se nám vyprávění moc poslouchat nechtělo. Stačilo rozhoupat se pár dní předem, ale bohužel jsem až moc dlouho špekulovala, kudy kam ve Španělsku pojedeme, tak mi to proklouzlo mezi prsty.
Autobus (2 EUR/osoba a můžete s ním jezdit sem a tam tolikrát, kolikrát budete chtít) odjíždí přímo od vlakového nádraží v El Chorro. Cesta trvá přibližně 20 minut. Cestou ještě nabíráme lidi, kteří přijeli na odstavné parkoviště (I když přijedete autem, tak musíte jet kus cesty autobusem, protože Caminito del Rey je jednosměrná cesta). Autobus je už teď ráno plný, ale všichni sedí, nikdo se nikde nemusí mačkat. Později si na nádraží vyslechnu historky od lidí, kteří se vydali v pozdějších hodinách, že se vešli až do 3. autobusu. Tak to mějte na paměti a raději vyrazte s dostatečným předstihem. Doporučuje se počítat s jednou hodinou navíc, čili máte-li vstupenky na 9. hodinu ranní, jeďte autobusem nejpozději v 8 hodin. Já bych na to v té špičce úplně nespoléhala a raději bych jela o autobus dřív právě pro případ, že bych se do něj nevešla.
Autobus nás vyplivne u „kiosku“ a řidič jasně ukáže, že máme jít vlevo. OUKEJ. Půjdeme vlevo. Jenže! Ha! Před námi cedule, která ukazuje dvě cesty a všichni jdou vpravo.:-)
Trošku mě to rozhodí, protože tady nechci bloudit, naštěstí mě můj poradce na telefonu Míša (IG: šikolovi na cestách) uklidňuje, že jdeme dobře. Jdeme tou delší cestou s vyhlídkami (2,7 km ke vstupu) a užíváme si klid. Jsme tam jen my a jeden manželský pár z Německa. Dav jde cestou kratší (1,5 km ke vstupu).
Kolem 8:30 přicházíme k hlavní bráně. Pardon, ale je tu fronta jako kráva. Tu vám na instagramu nikdo neukáže. Na fotce zdaleka nevidíte vše, v 9 ráno, kdy je první vstup, fronta vypadala úplně jinak:-))
Jdeme asi 4x na záchod (naštěstí jich tam je dostatek), protože jsem se dovtípila, že to na stezce úplně nejde. Jako takhle, já bych tam nikde na záchod fakt jít nechtěla, ale tu a tam se mini křovíčko našlo. Asi na dvou místech se jde totiž chvilku mimo chodníčky na skále.
Organizátor nás řadí do různých formací podle toho, kdo jde s průvodcem a kdo jde sám. Lístky kontroluje jen tak ledabyle. Rozhodně nestuduje, kolik je dceři let a v kolik hodin máme vstup. Jen mu řeknu, že máme sice průvodce (od 10 hod), ale chceme jít bez průvodce dřív, pokud je to možné (vysvětluji, že nám odjíždí vlak a žádný jiný už nejede). Posílá nás do jedné z mnoha front, hned za pána, který česky říká, že se ten španělský chleba nedá žrát. Ale dobrý den!
Zkrátím to. Stezka je nádherná, o tom žádná. Je to zážitek. Ale prostě se táhnete v davu lidí, co pořád něco fotí. A vy teda fotíte taky. Je to taková fotoprocházka. K nebezpečí to má hodně daleko. Zvládla bych to jít v žabkách. Vůbec nechápu, že tam nesmí děti do 8 let. Slečna Ž. je trochu zklamaná. Stezka se jí sice líbila, ale čekala mnohem větší dobrodružství. Příště chce jít prý rozhodně tu ferratu (C).
Pro mě to rozhodně ale není nejsilnější zážitek z cesty. To pravé štěstí jsem cítila úplně někde jinde.
Celkem nám Caminito del Rey trvá asi 3 hodiny včetně cesty autobusem. Končíme v místě, kde jsme nastupovali do autobusu. Máme nakonec ještě dost času do odjezdu vlaku na další štaci. Krátíme si čas na prázdné terase u bazénu. Já přebaluji batohy, slečna Ž. se koupe a čte si. Pohoda!!! To byl kauf tohle ubytko, to vám povím! A to ještě netušíme, co nás čeká!
Po obědě vyrážíme dál. Na nádraží se bavím s dalšími turisty. Celkem se se mnou hodí do řeči takový fešný Ital, věkově tak kolem třiceti. Radši mu ukazuju, že jsem tam s dcerou, která je už stejně vysoká jako on. Rázem pochopí, že jsem už trochu víc odkvetlá broskvička:-)
Pak přichází silný zážitek cesty. Nákup jízdenek. Nene, to není obyčejný automat na lístky. To je automat s webkamerou. Prostě přijdete, ťuknete, chcete si naklofat, kam pojedete a najednou se na vás tlemí živý člověk a ukaž se, Jano no, jak umíš španělsky:-)!
Z vlaku směr Antequera SA (který pokračuje do Sevilly) je pak nádherný výhled na celou stezku, která doslova zlatě září! Takže pokud máte moc malé děti a na stezku vás (nevím proč) ještě nepustí, jeďte vlakem Malaga – El Chorro – Sevilla! Stojí to za to!
A teď pár poznatků na závěr.
Přemýšlím, jak to udělat nejlépe, aby byl člověk na Caminito aspoň trochu sám…Myslím si totiž, že ani mimosezóna není úplně řešením. Možná si říkáte, že nejlepší by bylo koupit si lístky na 9 hod ranní a stepovat před bránou jako první. I to je možnost, ale myslím, že vás stejně budou hned stíhat další a další lidi.
Osobně bych se asi klonila k variantě koupit si úplně poslední možný vstup a prostě bych se táhla jako smrad, nikam nespěchala a nechala všechny odejít…
Připravte se na hodně lidí. Smiřte se s tím. Uleví se vám.
A líbil se vám článek? Víte, že mi za něj můžete poděkovat tím, že mě pozvete třeba na housku s oslizkou okurkou a nakrájeným jablíčkem? Můj blog slouží rodinám už od roku 2015 a není dotován spolupracemi. Díky za vaši podporu!
Zanechat komentář