Jste spokojené?

Delší dobu sleduji blog Playeveryday.cz a protože mám ráda, když si jde někdo za svým snem, rozhodla jsem se Martině věnovat pár řádků. Martina se mimo jiné zabývá spokojeností, spokojeností na mateřské – čili tématem, o kterém se zas až tak moc nemluví, nebo se bere jako hotová věc. Všude kolem nás se řeší děti, jejich rozvoj, jejich blaho. To máte samé montessori hračky, bio příkrmy, nevýchovy, barefoot, kojení, látkování, šátkování… člověk by se z toho poto.  Přitom se někde bokem jakoby pod čarou sem tam objeví i zmínka o nás, mámách. Abychom v tom všem na sebe nezapomínaly. Jenže… NO KDO TO MÁ VŠECHNO STÍHAT, ŽE JO:-)? Nesnášela jsem tyhle rady! V následujících řádkách najdete vlastně i mou malou osobní zpověď…

Ahoj Playeveryday,

tak jsem se konečně v klidu podívala na záznam webináře Podnikání z pláže – Jak zvítězit nad strachem  a tleskám! Obdivuji tvou odvahu a tvůj projev – kultivovaný, přirozený, s hlavou i patou… Sakra, jak ty to děláš, že je to tak plynulé? Já blekotám i při losování soutěže:-).

Ale teď vážně – obdivuji tvé odhodlání, nasazení a chuť jít si svou cestou. Troufám si říct, že mateřská má skvělou vlastnost – tím, že nám totálně převrátí žebříček hodnot, dokáže nás často nakopnout a nasměrovat úplně jiným směrem, než jsme doposud šly. No a taky nás krapet zhuntovat:-).

Ale k tématu. Máš velkou pravdu! Celý ten facebookový a instagramový a bloggerský svět je jedna velká nádhera. Všude se to třpytí a blýská, každý si žije ten svůj spokojený nádherný život, má vzorné děti, vysloveně parťáky, se kterými se v každé situaci na všem bez problému domluví. Jak říkám já, člověk by si nehty závistí uhryzal:-). Přitom kdo ví, co se za tím vším skrývá v reálu. Já ten svět teprve objevuji, sama si v něm hledám místo a čím víc času v něm trávím, tím víc tápu a hledám cestu, kudy se vydat.

Ty odhaluješ témata (Spokojenost na mateřské, poporodní deprese…), o kterých se nemluví tak často. A přitom je třeba o tom mluvit a hlavně si to všechno pořádně uvědomit. Ono je to totiž všechno vlastně strašně složité… Když se člověk stane mámou, totálně se mu změní život. Ta vlna zodpovědnosti, ta vlna lásky, strachu, to neznámo, nevyšlapaná cesta, neměřitelný výsledek naší činnosti… Najednou člověk ani neví jak a jede v tom na 100%.  Ono se jednoduše řekne „nech si i čas na sebe“, „nezanedbávej se“, „nezanedbávej partnerský život“, ale v reálu člověk naráží na přirozené překážky, které mu v tom tak trochu brání. Nejdřív se nám ten špunt nechce chytit k prsu na kojení, pak řešíme, že pije moc, že pije málo, do toho se vloží koliky, problém s uspáváním, separační úzkost, první nemoci…no a člověk ani nemrkne a zjistí, že naprosto vše se tak nějak přirozeně točí kolem prcka. Já osobně jsem přesně takový typ mámy. Vždycky jsem si říkala, že NIKDY nebudu ta zhuntovaná, frustrovaná matka, co má ulámané nehty, nevytrhané obočí a lehce mastné vlasy. Prostě umolousaná (více zde). No, aspoň víte, proč sem nedávám své fotky:-). Ono to možná souvisí i s mým perfekcionismem. Když něco dělám, tak přeci pořádně, naplno! Když jsem chodila do práce, padala jsem často na „hubu“, ale práce pro mě byla na prvním místě. A teď mám na prvním místě děti. Neříkám tomu obětování se dětem, já toho nelituji (to řekne každá máma, haha).  Jsem ráda, že je mám, chtěla jsem je a je mi jasné, že mě potřebují teď a tady a proto se snažím ten čas užít na maximum. Jenže když se otočím zpět a vidím těch šest let, dochází mi, že jsem jednu velkou chybu udělala. Opravdu jsem zapomněla sama na sebe. Pokaždé si to dokážu vysvětlit, ospravedlnit tím, že to ale vážně nešlo jinak,  ale když dojde na lámání chleba, je jen a jen na nás, jak se s tím porveme. Člověk by nikdy neměl zapomínat, že na prvním místě by měl stát on sám, jinak to nemůže fungovat.  Protože není nic víc, než spokojená máma, která má spokojené děti. Každá sebemenší frustrace, i ta, kterou si člověk snad ani neuvědomuje, zanechává totiž stopy třeba právě i na těch dětech. Někdy menší, někdy větší.

Já jsem se rozhodla z toho vykročit před rokem a půl. Vrhla jsem se na psaní blogu. (Jasně, pořád píšu o dětech, ale už jen fakt, že když píšu, jsem sama… že jsem se musela naučit prostředí wordpressu… že můžu být sama se svými myšlenkami). Alespoň malá dávka seberealizace, kterou jsem tak moc potřebovala! A pomyslný krůček za svým velkým snem. Najednou jsem začala aspoň trošičku ukrajovat čas věnovaný dětem a věnovala ho sobě. Nebylo jednoduché poprat se s výčitkami, že děti zanedbávám, ale prostě jsem cítila, že to tak musí být. Člověk nemusí převrátit život naruby! Stačí jen malé, často i nepatrné krůčky. Mě čeká ještě dlouhá cesta a spousta práce, ale jak říkáš ty, já ty klacky v lese překročím, protože chci! A to je to nejzásadnější. Člověk by si měl v každé životní situaci uvědomit, co opravdu chce. A jít si za tím.

Žádná cesta není špatná. Někdo může být spokojený doma s dětmi, upatlaný od modelíny (já:-)) , obklopený montessori hračkami, někdo potřebuje chodit alespoň trochu do práce v kostýmku. Každý ale potřebujeme čas sami pro sebe (já!)!

Držím pěsti tobě i sobě, ať naši cestu zmákneme!

PS. I tvým „stajlingem“ jsi mě trochu nakopla. Jako next step mám: být víc ženou:-). Díky!