Jeden osobní

Tento příspěvek píšu možná trochu sobecky pro sebe, asi se potřebuju vypovídat, ale třeba pomůže dalším citlivějším povahám, co zápasí aktuálně se svým strachem, bezmocí a marností. Protože pomáhat musíme v tuhle chvíli i sami sobě. Je to něco jako v letadle.  Abyste mohli pomáhat ostatním, musíte ten kyslík dát nejdřív sobě. 

Sama mám pocity jako na houpačce. Optimista se pere s pesimistou, odvaha se strachem, lítost se vztekem, a když už se člověk tak nějak srovná, spatří další obrázky onkologicky nemocných dětí v krytu, zatímco v okolí nemocnice dochází k explozím, plačící děti i otce od rodin a někde mezi tím čím dál častěji problikává slovo jádro…  A v takových momentech je člověk tam, kde byl… To, že se obáváme, je přirozené a člověk by se neměl za své pocity stydět. Mně pomáhá je pojmenovat a přemýšlet o nich.

Nálady se u mě střídají, světlo střídá tmu.  V tom všem přemýšlení mi vždycky dochází jedna věc. Když si odmyslím  finanční a materiální pomoc, která pomáhá nejen potřebným, ale i nám ostatním už jen tím, jak nás zaměstnává, tak si uvědomuji jednu věc. To, čím já jako jednotlivec v tuhle chvíli můžu přispět, je prostě a jednoduše moje odvaha. Strach je totiž zbraní nepřítele. Strach je to, s čím on manévruje. Čím se snaží nás všechny paralyzovat. Strach je jeho nástrojem a používá ho na všechny strany. A to i ve svých řadách. (Stačí se podívat na videa z jednání Putina se svými lidmi*)…

A tak se ptám sama sebe, když třeba běhám: čemu ten můj strach pomůže? Odpověď je možná trochu klišé, ale kurňa herdek, ona je to prostě pravda. Leda k hovnu a pěkně smradlavýmu! Maximálně tak k dalšímu a mnohem většímu strachu nás všech.

I proto považuji za nesmírně důležité všechny ty projevy solidarity, odvahy a nesouhlasu s tím, co se děje. Každá vlaječka, každá demonstrace, každé sdílení drobného úspěchu dává ohromný smysl, i když se může zdát, že žádná vlajka tank nezastaví. Protože tohle všechno, kapka ke kapičce, zvedá tu správnou vlnu, vlnu odvahy, která je důležitá nejen pro ty, co bojují o své životy, ale i pro ty, co dělají za nás za všechny ta zásadní rozhodnutí. Zjednodušeně řečeno – pevná půda pod nohama je i pro ně důležitá.

A tak si zpomenu vždycky na ty děti bez vlásků a jejich rodiče, kteří už jednu ránu osudu utržili; na miminka, která se narodila do tak těžké doby a  první dny svého života teď tráví někde v úkrytu; na všechny děti, které z covidu přešly plynule do války a vím, že musím bojovat za ně, a to i bez zbraně v ruce, právě tím, že přemůžu svůj vlastní strach z toho, co se to s lidstvem děje. Protože oni jsou touto optikou ti jediní z nás dvou, kdo má skutečně právo se bát.

A jestli já můžu v tomhle boji o svobodu nějak přispět, udělám pro to maximum. Třeba i tím, že si každé ráno řeknu, že má pořád smysl chodit běhat a posilovat a trénovat na Dolomity, smát se a věřit, že to světlo nakonec převáží tuhle hnusnou tmu, která se tu rozvalila.

———————–

*např. na instagramu Spiegelmagazin v reportáži Putin und Selenskyj: Die Kontrahenten im Kurzportrat (zveřejněno 1.3.) – je to v němčině, ale ne němčináři pochopí, doporučuji vyhledat a pustit si alespoň od 1. minuty.)