Boubín, Libín, slatín…

Ty jo, jsem fakt dobrá! Ještě před 2 lety jsem neřídila. Resp. řídit jsem začala s obřím břichem s Bráchoségrou uvnitř. A teď zvládnu dojet až na Boubín!!! Mazec! A bez občanky! A bez řidičáku! Pankáč!

Heslo této krátké dovolené by mohlo být „Táhl dědek, táhla bába, táhla tetka, táhli synkové, táhla dcerka, táhla fenka… všichni táhnou na Boubín“.  Společná krátká dovolená coby dárek k narozeninám naší babičce, tedy tchýni:-). Jenže já, já mám tchýni DOBROU!

Byla fajn, místy krásná, místy byla „slabší místa“, těmi si ale náladu kazit nehodlám, takže je buď přejdu, nebo jen lehce naznačím. Protože pravidlo je jasné – být pozitivní, neškodit, nehanit, nehádat se, neřešit:-).

Ubytováni jsme byli v Penzionu Pod Pralesem v Zátoni. Penzion nás nalákal svou velkou vnitřní herničkou , venkovním zázemím pro děti a zvířaty. Přesto rovnou přejdu k samotným výletům…

Boubín, další rozhledna, kterou jsem neviděla:-)

Na Boubín jsme vyrazili jak jinak než autem:-). To jsme zaparkovali na parkovišti u nádraží Zátoň. Teda podle plánku. Budˇ jsem něco nepochopila, nebo měla plné oči dětí, ale nic jako nádraží jsem nepotkala:-). Cesta od parkoviště (takové velké, nepřehlédnutelné parkoviště pro všechny, co míří na Boubín) vedla více či méně do kopce po široké cestě, samozřejmě bez aut. Nejprve jsme se zastavili u Idiny Pily, kde jsme krom wc 🙂 (byl tam přebalovák!) vyzkoušeli i výstup na atrapu boubínské rozhledny. Takže škrtám ze seznamu:-).  Pila funguje i jako infocentrum, takže už zde byl náš osud finálně zpečetěn – na Boubín s kočárkem ne-e.

A tak jsme vyrazili směle vzhůru alespoň k Boubínskému jezírku. Cesta tam i zpět nám trvala tuším tak2 hodinky velmi pomalým tempem. Jsem asi líná zpětně to dohledávat, ale jestli to byly celkem 4 km? Paní Žloutková, čerstvě 4 roky, ne příliš velký milovník pěší chůze, to dala. U jezírka je pár laviček, kde v rámci naší gastrotour proběhla samozřejmě i svačinka. A pak, s ohledem na terén, i otočka a návrat dolů. Dole na parkovišti byl kiosek, kde se dalo, řekněme „hranolkovo-párkově“, občerstvit.

Libínské Sedlo s jazykem na vestě

Protože se nám zdálo, že paní Žloutková má stále dost sil, dostal někdo ten d…. z….  zk…… nápad, že si dojedeme ještě na Libínské sedlo k lanovému parku (nepoučitelná, fakt, v nejlepším se má přeci přestat!), kde se zabaví i počínající pubertou zmáhaný synovec . Bylo krátce po 15. hod, lanový park byl otevřen do 17 hod. Řekli jsme si, že to bohatě stačí… jo… jo… Matně jsem si vybalovala, že tam je lanový park, leč jsem netušila, že je vlastně až u té rozhledny (a přitom jsem na rozhledně už byla)… ono, když už tam člověk je, tak to přeci nevzdá!!!

Skoro plačky jsme doběhli po asfaltové silničce  k rozhledně přesně v 16.05 (na rozhlednu vedou dvě cesty, jedna právě po asfaltce, druhá kdesi lesem, což pro nás s kočárkem nebylo ideální). Celou cestu před námi běželo jedno fiktivní lízátko, každopádně jsme to dokázali:-). Lanový park byl zážitek pro paní Žloutkovou i synovce, Bráchoségra jako vždy „chrápal“.  O tom, že to byl zážitek pro babičku, asi mluvit nemusím:-). Ona o tom mluvit nechce. Už nikdy. 🙂 Vlastně s náma už nikdy nikam jet nechce:-).

Deštivá Kvilda a jezerní slatě

No přeci muselo pršet, když jsme na dovolenou zaprvé odjeli a nestornovali ji a zadruhé fakt byli zdraví!  Nám osobně déšť až tak nevadí. Nasadíme zkrátka všichni igelity a jde se. Rozhodli jsme se objet všechny  slatě. Ale jo, jako dobrý, ale asi nejsem moc na flóru tohoto typu:-), nebo to je na mě moc placaté. Pro paní Žloutkovou bylo určitě zajímavé pohybovat se po těch dřevěných cestičkách.

Nejprve jsme zamířili k Jezerní slati. Jak parta pogumovaných trpaslíků jsme ušli těch cca 500 m po mostíku a zpět. Pro zpestření jsme se vyšplhali na rozhlednu, což byl zážitek hlavně pro
děti (teda Bráchoségra, tuším, zase spal… panáček jeden).

Z Jezerní slatě vedla cesta (2 km) až na Horskou Kvildu, všeho všudy sjízdná s kočárkem. My jsme vzhledem k počasí a dalším plánům zvolili cestu autem. Na Horské Kvildě jsme krátkou procházkou došli k oblíbenému Hotelu Rankl. Nádherné prostředí, krásné venkovní vyžití pro děti a vynikající kuchyně. Vždy, když jsem na Horské Kvildě, připadám si jak na konci světa. Od hotelu Rankl je krásný pohled na krajinu… V přilehlém lesíku proběhla obligátní stavba domečků pro skřítky… Prostě idylka.

Cestou zpět jsme se zastavili i u Chalupské slati. Ta mě oslovila víc. Asi že nepršelo:-). Na začátku procházky je malé hřišťátko pro děti a infocentrum s malou expozicí.

Vůbec netuším proč, zřejmě jsem ten den měla pocit, že musím ty děti zničit:-), tak jsme ještě v závěru dne zajeli do vířivky v hotelu Kuba v Kubově Huti. Vířivka byla fajn, ale řekněme, že jednou stačila…

V okolí Kvildy jsme nebyli poprvé, takže k této oblasti se ještě určitě vrátím – a sice k následujícímu: Kvilda, Penzion Kilián, naučná stezka na Kvildě, Modrava, Churáňov…