„Víš co, dcero má? Zítra se obalíme igelitem a vydáme se do Francie na croissant a pravou francouzskou bagetu, co ty na to?„
„No jó! Jupí, budeme spát ve Francii! Tam jsem ještě nikdy nespala!„
A o tom to je! Tohle jsou ty zážitky, na které se nezapomíná. Nemusíme poznat všechny památky a přírodní skvosty, stačí udělat něco tak trochu bláznivého…
S tímto jsme šli spát po deštivém dni v LLancá (předchozí den naší cesty najdete zde).
Probouzíme se opět do deště. Po překvapivě bohaté snídani v hostelu Alberque Costa Blanca (mají tu i rýžové mléko, WOW, WOW, WOW) vyrážíme velmi pomalým tempem směr nádraží. Do Francie je to coby kamenem, jen přibližně 20 minut jízdy vlakem bez přestupu do městečka Cerbere, které dle fotek na mapy.cz vypadá zajímavě. Nevím, z jakého důvodu jsem se nepodívala, jestli zpátky jezdí také přímý vlak. Možná jsem to měla udělat. :-))
Bookuji ubytování na jednu noc v městečku Cerbére v hotelu Central. Cena 66 EUR za dvě osoby včetně snídaně v hotelu mi přijde víc než příznivá. Však drahá Francie! Potvrzením rezervace na bookingu končí veškerá komunikace s hotelem, které rozumím. SMS s informací, jak se do hotelu dostanu, kde jaký pin zadat a co kde vyzvednout za obálku, je pouze ve francouzštině. Prosím o komunikaci v angličtině, ale nedostává se mi odpovědi. Ať žije deepl.com.
Co si budeme povídat, nádraží v Cerbere je hnusný, takový nákladový nádraží Žizkov v malebnější krajině. A dostat se z něj je teprve oříšek! Nikde ani noha, aby se člověk zeptal. Po chvíli bloudění narážíme na vlez do podchodu. Podchodu hrůzy. Kdybych věděla, kudy jít jinudy, běžím tam, až se za mnou práší. Nezbývá než vstoupit a doufat, že nás coby dvě očividně bezradné turistky za zatáčkou (a těch zatáček tam je víc, čili ani světlo na konci tunelu nám jaksi nemůže poskytnout trochu naděje) nikdo nemajzne po hlavě a neobere o poslední eura, co si šudláme na bagetu a croissant.
Jako bonus potkáme prvního člověka až na samotném konci tunelu. Díky Bohu za to, že ten chlap močil až na konci tunelu! Slečna Ž. už běží a já doufám, že brzy dorazíme na náměstí plné šansonu a vůni moči nahradí vůně čerstvých baget, červeného vína a sýrů… Ale je neděle. A tady chcíp pes. Možná i doslova. Nedivila bych se. Ponurou atmostéfu podtrhuje street art, který ve většině případů volí jako motiv obřího pavouka. To jsem přesně potřebovala. Tvl proč to tady je??? Vítej, Jano, ve Francii. :-))
V hotelu Centrál rychle pochopím, že tady se se mnou anglicky nikdo bavit nebude. Ale vůbec. Jakože ani trochu. Na pokoji chvíli přemýšlím, co dám na noc před dveře:-)
Když ustane déšť, jdeme se na chvilku projít. Nutno podotknout, že ulice LEHCE (zas to nebudeme přehánět, tu a tam stojí člověk) ožily a vše vypadá rázem veseleji.
Kromě močícího muže a tunelu je ale v dětských očích největším zážitkem to, že JSME VE FRANCII. Že budeme spát ve Francii a k snídani si dáme pravý francouzský croissant a bagetu! Pokud se dožijeme rána. 🙂
Usínám s pocitem, že musím usnout rychle, ať to mám rychle za sebou. Naštěstí se celkem zadaří.
A voilá! K snídani nám servírují croissant i bagetu! No je to hned poznat, že jsme ve Francii, prý to chutná úplně jinak!
Náš kratičký výlet do Francie bych mohla popsat s lehkou nadsázkou dvěma citáty:
„Bez temnoty bychom nikdy neviděli hvězdy.“,
„I v nejtemnější noci můžeš spatřit světlo — pokud ho hledáš.“
Abychom mohli poznat během cestování ta krásná místa, je potřeba poznávat i ta méně malebná. Ale i tam můžeme vidět spoustu krásného.
No a do třetice všeho dobrého a zlého tady máme ještě jeden citát:
„Když si myslíš, že ti je nejhůř, ozve se osud, že dno je ještě daleko.“
Na ten došlo v momentě, kdy nám druhý den ráno na nádraží oznámili, že je dnes STRIKE, proto jsou všechny přepážky zavřené. To jsme přesně potřebovaly, hele!
Chvíli jsem na paní na nádraží mluvila česky: „Jak jako strajk????“ Ano, v den, kdy měla naše cesta pokračovat zpět do Španělska, se francouzské dráhy rozhodly stávkovat. Merde!
Naštěstí se ale ukázalo, že jeden z vlaků neprovozují francouzské dráhy, ale španělské. Nicméně nám se cesta z 20 minut bez přestupu protáhla na pět hodin s jedním přestupem v pohraničním městečku Port Pou. Ale klid, však nikam nespěcháme! Nějak to dopadne a problémy budeme řešit, až nastanou! I cesta je cíl. A dívat se z okýnka na mizející krajinu nás obě hodně baví. Vzájemně se podporujeme s jinou turistkou, kterou nám seslalo nebe, protože ta kromě angličtiny ovládá i francouzštinu, což se ukázalo v této oblasti jako obrovský benefit.
Máme celý den na to zvládnout všechna tato místa a dostat se do Tossa del Mar, kde naši cestu zakončíme! Je to výzva, když máš před sebou šňůru přestupů a hned na začátku se drobátko zadrhneš na pět hodin. 🙂
Cerbére -Port Bou – Blanes – Macanet Massanes – Loret del Mar – Tossa del Mar
Tak co, zvládly jsme to? O tom zase příště.
PS. Při plánování podobných cest doporučuji zaměřit se nejen na lokální státní svátky, ale i plánované stávky:-)
Zanechat komentář