Máma a dcera – 1. den: BENÁTKY

Jsou tři hodiny ráno a naše dobrodružná cesta „Máma a dcera“ začíná! V mobilu jednosměrná letenka do Trevisa za 600 Kč (bez batohu), Interrail Global pass a děj se vůle boží!

Slečna Ž. vyskakuje z postele, jen co se jí lehce dotknu a pošeptám, že už je to tady, že je čas vyrazit na letiště. Obě cítíme vzrušení, jak kdyby měl každou chvíli zacinkat Ježíšek. Obtěžkány batohy – já zepředu i zezadu – se loučíme a s lehkým chvěním v břiše vyrážíme k taxíku. Pro slečnu Z. je to první jízda taxíkem v životě a troufám si říct, že se to řadí k vrcholným zážitkům naší cesty.:-) Ostatně během cesty zjišťuji, že to, co je plánované WOW pro nás pro dospělé, je velmi často přebito úplně jiným dětským WOW z obyčejných věcí.

Ta časně ranní jízda setmělou Prahou mě vrací o několik let zpátky a letmo zavzpomínám na ovíněné návraty z večírků. I ranní ruch letiště jak kdyby umazával roky na časové ose. Najednou se cítím mladší, asi jako když jsem putovala kdysi dávno napříč Španělskem. Tehdy jsme s kamarádkou projely vlakem a autobusem Španělsko kolem dokola. Na lavičkách v parku jsme si na igelitce krájely bagety, pomazávaly je rajčetem a jako zákusek si dávaly sucharové tyčinky, kterým jsme říkaly blbouni. Už tehdy mi kamarádka říkala, že na to jednou, až budem starý babky, budeme s láskou vzpomínat. A je to tady! Vlastně ani nevím, jak těch pomalu 20 let uteklo. A najednou jsem tu znovu s tím báglem na zádech a vedle mě stojí mé vlastní dítě. Co bude tentokrát, to vidím jen v obrysech, které jsem si načrtla tužkou, netušíc, jak rychle ty obrysy budou vlivem dešťových kapek měnit svůj tvar. Z původního plánu toho skutečně moc nezbylo. Ale jak zkonstatovala slečna Z.: „Plány se mohou měnit. Ale to přeci neznamená, že když něco nevyjde podle plánu, je to špatně. Ono to totiž může být ještě mnohem lepší!“ A bylo!

Bylo to skvělé! Už je to pomalu měsíc, ale není dne, kdy bych si na naši cestu nevzpomněla. Hodně moc nám dala! Jako mámě a dceři. A já jsem ráda, že jsem našla odvahu a tu jednosměrnou letenku do Trevisa koupila. Po roce, kdy se v naší rodině řešila jen operace Brácháče a vše kolem toho, to bylo sakra potřeba.

Na letišti dělám, že vím, co dělat, i když jsem letěla naposledy před 11 lety. Jojo, i tohle žije mezi námi! Tehdy navíc se zánětem spojivek, antibiotiky a uřvaným mimčem v náruči. Mám pocit, že to snad ještě byly letenky v podobě papírových knížeček.

Batohy nám háží dohromady 22 kilo. Třetí batůžek, který máme jako příruční zavazadlo, není také žádné hnipírko. Však v něm táhnu 400 stránkovou knížku naší slečny (já tak nějak tuším, že na čtení mi nebudou zbývat síly, protože večer budu jen tak tupě civět do blba), powerbanky a spoustu dalších nezbytností typu Panda.

Na bezpečnostní kontrole exnu celou lahev vody, protože jsem doufala, že těch plus minus 200 ml nějak ukecám. No neukecala. Později se ukáže, že kombinace půl litru vody a nervozity z cest není zcela optimální. Kolikrát že jsme to běžely na ten záchod? Podle mě tam musel zůstat v dlažbě vyšlapaný žlábek!

Z letiště Treviso nám hned po přistání jede autobus přímo do Benátek. Cena je tuším 12 EURO a cesta trvá asi 45 minut. Za příplatek vám prozradím, kolik je na trase palm, máme je spočítané. Další možností, jak se do Benátek dostat, je popojet od letiště busem do Trevisa a pak pokračovat vlakem. Já jsem na letišti sáhla po nejjednodušší variantě. Automat na jízdenky na autobus na mě doslova mával u pásu na kufry, tak proč nesebrat řešení, když vám leží pod nohama.

V Benátkách mám rezervaci v úschovně zavazadel hned vedle autobusového nádraží. Zatím jedem pěkně podle plánu. Asi naposledy. Při rezervaci předem vás úschovna vyjde o 1 Euro levněji. Za velký batoh zde chtějí za celý den 7 EUR. Nevím, jestli je v hlavní sezóně potřeba si úschovnu rezervovat, ale z další zkušenosti z Ancony již vím, že není dobré spoléhat se na google mapy, které mají v úschovnách poměrně dost velký bordel (minimálně v Anconě:-) a pak se může stát, že místo úschovny zavazadel najdete automat na fresh džusy. To s křečákama snad i na zadku fakt nechceš! Kdyby aspoň na víno! My rodiče víme, že každý metr navíc může znamenat psychickou újmu, takže já jsem šla v tomto případě ráda najisto.

V úschovně se „obalíme igelitem“, čili natáhneme prodyšná ponča a vyrážíme do deštivých Benátek. Je to skvělé! Jsem moc ráda, že máme super ponča (ne, není to žádná reklama) Ferino Hiker. Obě už máme dospěláckou verzi S-M. Slečna Ž. měří dávno přes 150 cm. Já osobně bych uvítala delší rukávy, ale není problém si ruce schovat podél těla a rukávy nepoužívat. Kvůli mobilu (ten mám ve voděodolném obalu) a botám máme i společně jeden deštník, což se ukázalo, že bylo skvělé rozhodnutí ho přibalit. Poprvé v životě vidím pláštěnky na boty. Prodávají se tady u každého stánku. Kdybych býval věděl, co přijde, možná bych je i koupil…

Můj plán bere za své už v Benátkách. Ale nemyslete si, netřeba nás litovat! Ponte di Rialto i náměstí sv. Marka sice nevynecháme, ale když vidím to obrovské nadšení z pobíhání uličkami sem a tam bez jakéhokoliv plánu, přistupuji na nová pravidla hry. A dost se mi líbí! Tohle totiž bude cesta hlavně v režii mé malé slečny! Takže chodíme bez plánu, prostě někde zatočíme a jen tak bloudíme uličkami. „Tady je to jako v Prašině!“ Barevné domečky v Burano a Murano si vyfotím jindy! A vy si je můžete prohlédnout třeba na blogu Moje švýcarské zážitky.

Je mi jasné, že ani neposedíme s pizzou v trávě v parku Giardini Papadopoli (kde je i dětské hřiště). A stejně tak nebudeme s ohledem na déšť s „wassertaxi“ kroužit celý den po kanálech. I tak si kupujeme asi za 10 EUR jízdenku na hodinu a užíváme si plavbu bez cíle na maximum! Navštívit Benátky a neplout lodí, to by byl hřích! Mimochodem, o pár dní později, na jezeře Garda, zjišťujeme, že plout lodí v dešti je největší pecka!

Pozdě odpoledne déšť zesiluje, my zjišťujeme, že se uličkami Benátek potulujeme pět hodin, nezbývá, než se v tom nejlepším vrátit pro batohy. Hned vedle úschovny zavazadel je DM Drogerie, což je pro alergika mega bomba špica. Kupuji rýžové mléko a mám hubu plnou slin, jak se těším na své rozpustné kafe v kempu. Ano, je nevyšší čas to napsat takto veřejně. Já mám ráda rozpustný kafe a nestydím se za to! I v Itálii! I my, milovníci instantní kávy máme právo na život! A je to venku. :-))

V Benátkách na autobusáku začíná improvizace. V mém itineráři totiž stojí poměrně vágní informace „V Benátkách pak najdeš nějaký bus ke kempu“. Tak Jano, pojď mi, pojď! Ale jó, já vím, že na to jsou aplikace! Ale já mám pusu a chci mluvit s opálenejma Italama! A jestli něco to mé dítě chci do života naučit, tak je to fakt, že když nevíš, tak máš pusu, aby ses zeptal. Na aplikace ti sere bílej tesák a já na ně v mobilu nemám místo!

Od zastávky „Parmazán“, kam nás místo nagelovaného vyrýsovaného Itala nasměruje slečna z Ukrajiny, už musíme do kempu pěkně pěšky. Leje neskutečně. Slečna Ž. ty necelé dva kilometry (jo, trochu jsme zabloudily) jde statečně. Neslyším ani jednou „Já už nemůžu“ a „Už tam budem?“, to spíš já musím tu a tam zastavit, abych si srovnala záda. Inu, nefňukej veverko, neposiluješ střed těla, tak zatni zuby a jdi. Na chodníku už vzniká souvislá vodní plocha a je velmi obtížné se všem těm obřím kalužím vyhnout. Mé pohorky Vivo (ne, není to nenápadná reklama, zacálovala jsem za ně skoro 6000 Kč, tak jestli to někdo ve Vivo čte, klidně mi může poděkovat:-) zůstávají krásně suché, zato Keeny už to vzdaly navzdory použité impregnaci.

Kemp Hu Venezia camping dosažen! A já jsem tak šťastná, že jsem nakonec zvolila dražší (53 EUR/noc) bungalov s vlastní koupelnou (nějak jsem se v těch Benátkách necítila úplně na to nechat v noci dítě v chatičce a jít na wc) před levnější chatičkou v kempu Rialto (35 EUR/noc).

V kempu je bazén, vířivka – to přesně v tom chcanci potřebuješ, prádelna se sušičkou- to naopak v dešti jako když najdeš, nové čisté bungalovy a všechno je tu takové hezké! Ale mně zajímají jen dvě věci – kde sehnat fén na sušení bot a horkou vodu na kafe! Fén je naštěstí v bungalovu, horká voda není a co víc, v kempu není ani kuchyňka! Jakožecože? Pohladím ešus a vyrážíme hledat restauraci. Jenže jsi v Itošce, děvenko, zažeň slinku a nech jí v puse ještě další dvě hodiny, než ti večer otevřou. Kromě chuti na kafe máme ale i hlad. Chtělo by to po tom dešti teplé jídlo… No zkrátím to. Adventure menu fénem prostě neohřeješ, nezkoušejte to. Vyzkoušeno za vás:-))))

Ranní vstávání a celodenní běhání zanechává stopu, nezbývá, než jít spát. Zítra nás čeká vstávání v pět ráno a cesta na jih vlakem. Poprvé vyzkoušíme Interrail Global Pass. Věděli jste, že s Interrail Global Pass jezdí dítě do 12 let zdarma? Já jsem to zjistila nedávno. Takže naše cesta bude končit jen 7 dní před 12. narozeninami. Jsem nervózní, aby to celé fungovalo. Nemám ráda aplikace. Nejradši bych v ruce držela kus papíru, který mě naplňuje větší jistotou, než tyhle virtuální nehmatatelný věci:-).

Při pohledu na italská prostěradýlka, ze kterých duchnu mezi nohy prostě neuděláš, vytahujeme letní spacáky, které jsem koupila na poslední chvíli. A díky Bohu za ně! The winner is 600 g lehký, velmi skladný spacáček Zulu Ultralight 700, který jsem sehnala za 999 Kč! Jistě, určitě seženete kvalitnější, teplejší, ale za tu cenu, no prosím…

Večerní čtení vynecháváme. Není třeba. Usínáme při dopínání spacáku. Déšť tak silně klepe na střechu, že se chvíli bojím, abychom do rána neodpluly. Přemýšlím o dalších dnech a už teď mi je jasné, že budu muset překopat celý plán. V tomhle nečase to stanování nedáme… Ale co, však ono to nějak dopadne. Je mi krásně i tak. Jsem unavená, ale po dlouhé době plna energie! Není to oymorón?

Je pět hodin ráno.

Nezbývá než vyrazit pro croissant na nádraží a usadit se na dalších pět hodin do vlaku. Těšíme se! A máme na co!

V následujícím textu najdete konkrétní tipy na produkty. Nejedná se o sponzorovaný příspěvek. Produkty jsem zakoupila a jak jsem koupil, tak prodávám.

BATOHY

Asi něco, na co se mě budete ptát nebo už ptáte. Já jsem měla půjčený batoh Thule Versant . Není nic, co bych mu vytkla. Pokud bude mít někdo pocit, že máme ty batohy nějak velké – máme. A nemáme krom pár věcí do hor, které jsme nevyužily, protože jsme nakonec do hor nejely, nic zbytečně. Jasně, ten neopren byl trochu zbytný luxus, ale! Ale bez něj by to nebylo ono! A ta 400 stránková knížka také musela jet. To víte, to máte dvoje boty, softshelláče, funkční prádlo, spacáky, ešus, ručníky, žabky, čelovky, plavky, neopren, ponča, teplé mikiny (ty vado, díky za ně!)… a tuny žrádla pro alergika.:-) #minimalistivšechzemípolibtesi:-))

Slečně Ž. jsem koupila Boll Dutsch Ranger 38-52l. Batoh je rostoucí. Slečna Ž. už měří přes 150 cm, je velmi štíhlá. Batoh ji seděl skvěle, záda měla nastavena na nejvyšší úroveň (čili batoh je i pro menší postavy). Plně naplněný vážil dle mého odhadu tak 8-9 kg a to byl pro ni takový strop. Pojmul toho opravdu hodně. Skvělá je velká přední kapsa, horní kapsa, síťky na boku, nastavování klopy, integrovaná pláštěnka. Prostě super batoh!

Jako příruční batoh jsme měly Žloutkové batoh na výlety, Boll Falcon 20.

Proč jsme měly tři batohy? Protože neumím a nechci balit minimalisticky! Ne, kecám. Protože jsme vždy minimálně jeden batoh někde odhodily, já nahodila ten větší batoh (primárně hlavní batoh Žloutkové) a Žloutková vyfasovala na denní toulání prcka. Balila jsem vždy s rozmyslem, měla jasný plán, věděla, co kde mám a kam strčím, abych byla schopna během chvilky batohy přeskupit. Velmi mi pomáhaly různé vaky, ať už tyto obaly na boty z Ikey (nepoužívala jsem vůbec na boty, ale na vše možné) za 19 Kč. Nepromokavý obal se vždycky hodí, měla jsem asi 4 kusy, v jednom byly spacáky. Oblečení jsem měla v cestovních taštičkách.

A víte co? Já to ještě hodím do jednoho článku, co se nám osvědčilo a co ne…

A jestli se vám článek líbil, sdílejte ho. Nebo si kupte mé průvodce, díky kterým mohu tvořit obsah bez spoluprací. Pokud už průvodce máte, napište mi do komentáře, jak se vám s ním cestuje!