Cesty bez bariér…

Nedávno jsem narazila ve facebookové diskuzi na dotaz jedné čerstvé maminky, jak se dostane v našem městečku s kočárkem k nádraží. Cesta vede totiž z prudkého kopce a ona tazatelka vyhodnotila, že sjezd je s kočárkem až příliš nebezpečný. Naprosto slušně se zeptala, jak se mu tedy vyhnout. Dočkala se  odpovědí, že tou cestou se s kočárky jezdí odjakživa a není se čeho bát. Našlo se ale i pár těžce empatických lidí, co si ťukali na čelo, co že ta hysterka řeší. Ti zřejmě nejdokonalejší jedinci se jí vysmáli. Hysterická kráva, no…S tím se asi počítá, protože jestli se na sociálních sítích něco dost často vytrácí, tak je to slušnost a pochopení. Ale o tom, jaká jsou sociální sítě někdy žumpa, tady dnes nepůjde. Ráda bych se trochu rozepsala o bariérách, které máme a které nám brání v tom, abychom třeba cestovali, jezdili na výlety, spali pod širákem apod. Ne, nechci sklouznout ke klišé a uzavřít to tak, že všechny bariéry máme v hlavě a není se čeho bát, když to zvládnu já, zvládneš to i ty. To jsou totiž nejčastější rady právě na internetu.

„Letím s dvouleťákem poprvé letadlem. Let bude trvat dvě hodiny. Jak to zvládnout, jak dítě zabavit, tipy, rady?“ zní nevinný dotaz vyjukané mámy, která doteď chodila s kočárkem maximálně tak kolem baráku. Odpověď od člověka, co vyrazil prvně do světa s miminem ještě na pupeční šňůře zas může znít asi takhle „To my, král Kazisvět, hlava pomazaná, jsme letěli s dvouměsíčním mimčem a úplně v poho! Jestli nezvládnete zabavit dítě dvě hodiny, raději seďte doma na prdeli!“ nebo „Ježíš, dvě hodiny, to my zvládli úplně v klidu 16 hodinový let!“. To je asi jako když se zeptáte, kolik je dva plus dva a ostatní vám odpoví, že umí počítat do nekonečna. Prostě zas víte leda tak houno.

Každý máme bariéry někde úplně jinde. Každý máme jinou životní zkušenost, každý pro pocit bezpečí a pohodlí potřebuje něco jiného a každý má jinou motivaci jít případně až na krev a lopotit se přes všechny možné bariéry. Někdo je v pohodě, když vysadí na dovolené dítě na skalnaté pobřeží a hraj si, než postavím stan, někdo potřebuje pro to, aby si svou dovolenou s prckem v klidu užil, přestěhovat pomalu celý byt včetně vaničky, peřinky a obrazu na zdi, co doma visí naproti postýlce.  Kdo je lepší a kdo horší? Co mně osobně přijde možná ještě horší než ty bariéry, které si vzájemně poměřujeme, je ta necitlivost, se kterou k bariérám ostatních mezi sebou přistupujeme.  „Nemáte někdo tip na babyfriendly pláž?“ (myšleno s pozvolným přístupem do vody, s pískem, s hřišťátkem, se stínem…) dostanete odpověď „Ježíš, mám pět dětí, NIKDY jsem žádnou extra vymoženost pro děti nepotřebovala. Svět se zbláznil!“.

Ano, svět se zbláznil. V době, kdy nejeden rodič usiluje o respektující přístup k výchově se neumíme respektovat navzájem. A místo abychom si pomáhali bariéry zmenšovat, přihazujeme polínka navrch. Přitom za tím strachem, tou bariérou může stát cokoliv…

Pro mě na mé životní cestě bylo asi nejdůležitější to, že jsem si své bariéry popsala, přiznala a přestala se za ně stydět. Protože pro mě je mnohem větší hrdina ten, kdo svůj strach přizná, umí o něm mluvit, než ten, kdo ho skrývá, je potichoučku a raději má staženou prdel.

Já sama jsem si prošla dlouhým vývojem. Jako prvorodička jsem se pomalu bála, že se mi mimčo v dešti rozmočí, jízda po eskalátoru pro mě byla nepředstavitelná a když jsem někam jela na jeden den, mohla bych tam zfleku zůstat dní třeba čtrnáct, kolik jsem měla náhradního oblečení za náhradní oblečení náhradního oblečení. Výlety si plánuji, nedokážu prostě jen jít a improvizovat s tím, že to nějak dopadne. Plán mě naplňuje jistotou a klidem. Jsem snad horší než ten, kdo prostě jen tak jde?

Každý z nás může svým přístupem a citlivým nasloucháním pomoct překonat bariéru někoho dalšího. Stačí jen chtít a nebýt zaslepen tím, že já se toho přeci nebojím, tak proč by ses měl bát ty? A myslím, že v téhle prapodivné koronadobě to platí tak nějak tuplem…Chce to jen mít oči dokořán. Empatie není nikdy dost.

Další věc, která mi hodně pomáhá, je si situaci zanalyzovat. Dobrat se toho, čeho se vlastně bojím. A představit si to, co se stane pak. Bojím se, že nevyjedu z parkoviště? A co se stane? Řeknu někomu, že jsem prostě marná a ať mi vyjede… Bojím se, že na výletě píchnu? No bóže, tak mám kreditku, zavolám si pomoc, taxíka, Pepka námořníka, on to někdo vyřeší. Bojím se, že zabloudím? Modrá tečka na mapě to jistí. Bojím se, že nezvládnu s dětmi přestoupit z letadla do letadla? Mám pusu? Mám! Tak si řeknu o pomoc. Bojím se, že mi ujede vlak? Hele, nepojede pak další? Ve většině případů pak dojdu k závěru, že se přinejhorším prostě rozbrečím a ono to nějak dopadne.:-)

Teď ale o trochu jiných bariérách. O takových, které jen tak člověk sílou myšlenky nepřekoná…

Moc ráda jsem se stala patronkou letní výzvy neziskové organizace Parent project s názvem #křížemkrážemsdystrofikem. Smyslem celé výzvy je samozřejmě kromě získání finanční podpory, poukázat na to že bariéry můžeme mít každý někde jinde, a je fajn se vzájemně podporovat v tom, aby se nám dařilo je překovávat. My můžeme pomoci vozíčkářům překonat ty jejich bariéry, se kterými sami často nehnou. A oni nám můžou pomoci překonat třeba svým pozitivním nastavením mysli ty naše. Tady k celé výzvě: „Pojeďme společně procestovat ČR a alespoň virtuálně překonávat bariéry. Každý máme ty bariéry někde jinde, někdo v hlavě, někomu brání lenost a někomu neslouží nohy. Sdílejte s námi místa, která máte blízko domova nebo která jste navštívili a přidejte poznámku, zda jste u návštěvy toho místa museli nějakou bariéru překonat. Vzájemně se inspirujme a třeba se nám podaří rozšířit povědomí o tom, že ne všichni lidé semůžou dostat úplně všude.“Zapojte se i vy! Přidejte se do FB skupiny Křížem krážem s dystrofikem. Napište, jaké bariéry stojí v cestě vám. Nasdílejte nějaký fajn výlet, který by šel zvládnout i s kočárkem/vozíkem. A nebo prostě jen přispějte finančně – peníze půjdou na pobyt pro starší kluky se svalovou dystrofií. Moc to pomáhá nejen ji, ale i rodičům.  Více informací najdete na stránce Parent Projectu. 

A jak jste na tom s bariérami vy?

.