Tenhle článek bude možná náročnější, než na jaký bych si měla troufnout. U tohoto tématu se mi totiž stává, že neumím slovy úplně přesně popsat to, co to cítím. Ale nedá mi to a pokusím se o to. Blíží se zápis do škol a třeba má zkušenost s alternativní, ale státní školou, pomůže někomu při rozhodování, jakou cestou se vydat.
Mám za sebou poměrně záživnou schůzku s rodiči nových prvňáčků v naší škole. A musím říct, že mě hodně překvapilo, jak moc v sobě máme zakořeněné takové to „Za nás to taky tak bylo a nějak žijeme!“, „Musíme děti nějak připravit na život, on se s nimi mazlit nebude!“ a „Aby pak tvrdě nenarazily na realitu, až přijdou na střední!“. Na tom všem mi vadí jedna věc. Pasivita. Proč se se skloněnou hlavou připravujeme na něco, co očividně nevnímáme úplně nejlépe, když o tom mluvíme jako o „tvrdé realitě“ a místo toho neděláme třeba i minikrůčky k tomu, abychom něco změnili?
Jedna z nejčastějších pochybností ze strany rodičů byla taková, že sice teď dětem uděláme na prvním stupni ZŠ „hezký život“, ale pak narazí na tvrdou realitu a co potom? Proč je ta realita ale tvrdá? Není opravdu v našich silách ji „změkčit“?
V naší škole se neznámkuje. Ba co víc, v písance se neopravuje. Nezvoní tam. A děti nemají denně domácí úkoly. A je to škola státní. Čili tento článek není o tom, že státní školy jsou fuj, ale o tom, jaké jsou možnosti. A že to jde jinak. Když se chce.
„Když je nebudou známkovat, jak poznáme, jak na tom děti jsou? Jak poznám, jestli je na tom náš Toník hůř nebo líp než Pepíček od vedle?“
A je to opravdu to nejdůležitější? Velká potřeba měřit výkon a srovnávat jej, měřit jej na číselné ose, která jen velmi těžko dokáže zohlednit všechny aspekty výkonu, tak ta mě překvapila. Poznám z jedničky nebo trojky, jak moc se dítě snažilo, jak bylo motivováno, jestli přemýšlelo v souvislostech nebo se věc prostě jen nabiflovalo a za měsíc ji vytěsní? Co je vlastně důležité? Připraví to děti dobře na život? Neváží takhle jednička ve škole A úplně jinak než ve škole B? Jakou má tedy vypovídací hodnotu?
Jsem ráda, že se na naší škole neznámkuje. Možná to někomu může připadat jako módní vymoženost, i já to tak možná vnímala. Ale teď po dvou letech reálného fungování bez známek oceňuji výhody toho, že známky nejsou na denním pořádku. Naše dcera se prostě opravdu neučí pro známky, neučí se proto, aby někoho nezklamala, aby nedostala dvojku, když Anička má jedničku, ale učí se pro sebe! Protože se ty věci učit chce. Naprosto přirozeně. Vlastně ani neví, že se učí! A ani by ji nenapadlo, že by ji to někdo měl nějak měřit nebo počítat, však proč jako? Jen tak mimochodem, taky u vás ve třídě byli kluci, co to měli na háku, prolejzali se čtyřkama a jsou z nich skvělí odborníci třeba v mechatronice?
A mně je vlastně jedno, jestli se moje dítě učí stejně jako Anička nebo Pepíček, mně je asi jedno, jak by obstálo v porovnání s ostatními na číselné ose. Já jsem prostě vnitřně přesvědčena, že když bude v životě chtít něčeho dosáhnout, že toho dosáhne. Že bude umět najít tu správnou vnitřní motivaci, která ji požene. A když ne? Tak to prostě dělat nebude. Najednou chápu mnohem víc ty fráze o důvěře v dítě a nebojím se, že poroste jako dříví v lese. Doufám, že se mnohem lépe naučí sebereflexi a poznávat své silné stránky. Třeba snáz najde tu správnou životní cestu, když ji dáme dostatek prostoru určit si své tempo v poznávání světa a sebe sama, když bude tažena svou vlastní vnitřní motivací a ne externím měřítkem, který ji bude říkat „Přidej, jsi horší!“
Jak dítě pozná, že píše blbě, když se v písance neopravuje?
Žloutková neměla v písance jedinou červenou čáru. Sama si značila, co se ji povedlo a co méně. A světe div se, psát se naučila! Já oceňuji tuhle skvělou školu sebereflexe. Však má oči a sama vidí, že ta čárka, kterou napsala, není nakloněná tak, jako ta předepsaná a kroužek má buclatější, než měl být! Já jsem člověk, který celý život potřebuje, aby ho někdo plácal po zádech a ubezpečoval, že dělá věci správně. Budu nesmírně ráda, když se mé dítě naučí sebereflexe, která mu bude dostatečným hnacím motorem k dalšímu rozvoji.
Jak dítě zvládne přechod na normální školu? Nebude pak trpět, když jim teď uděláme školu hezkou?
Ty jo, jaká je v tom logika? Jestli si už teď myslíme (a soudě dle otázky si to myslíme), že pak bude trpět, tak ho radši necháme trpět už teď, ať si zvyká? Trošku divné, ne? Ne, trpět nebude. Možná si bude hůř zvykat na nové postupy, možná bude nějaký čas nosit horší známky, ale jestli jí to bude vadit , tak s tím zkrátka něco udělá! Protože bude mít vnitřní motivaci, bude si dobře vědoma odpovědnosti sama za sebe a toho, že to má ve svých rukou. Ne, nebojím se toho. A ani si nemyslím, že Žloutkové zametám cestičku. Prostě jde cestičkou trochu jinou…
Nebudou moc zhýčkaní, když budeme příliš naslouchat jejich potřebám?
Na naší škole třeba nezvoní. Paní učitelka dělá přestávku, když pozná, že jsou děti unavené a mimo. Naopak, když vidí zápal a nadšení, prostě jede dál. V tom správném rozpoložení se prostě pracuje lépe. Když to víme, proč toho nevyužít? Proč s tím nepracovat? Je něco špatného na naslouchání potřeb? Věděli jste, že je vědecky dokázáno, že vystresované dítě se učí podstatně hůře než díte, které je v klidu?
Já jsem vyrostla v klasickém školním systému. Základní školu vystřídalo víceleté gymnázium a následně vysoká škola. Ale když budu sama k sobě upřímná, vždycky jsem se tak trochu učila pro známky. Možná jsem se učila jenom pro známky? On totiž asi nebyl ani moc čas nad tím přemýšlet. Jela jsem od domácího úkolu k dalšímu úkolu, od zkoušení ke zkoušení a pamatuji si ty krásné okamžiky, kdy jsem stoprocentně vypnula, protože mi nehrozila ani písemka, ani zkoušení. Takové zástavy mozku. Těsně po zkoušení. Doba temna. Stejně tak nezapomenu na ty křeče v ruce, které jsem měla, když jsem si jak zuřivá dělala zápisky. Resp. učitelka nám diktovala, my psali. Rok narození, spisovatel, co napsal, dva řádky, o čem to bylo a nazdar, jedeme na další letopočet… Žádné souvislosti, nic. Z kontextu vyčleněné informace, které zapadly v haldách dalších informací. Možná se to změnilo. Doufám, že se to změnilo.
No a tohle já prostě nechci. Ráda bych to změnila. Ale když se s tím smířím a pojedu už od začátku v režimu „Za nás to taky tak bylo a žijeme“, změní se něco?
A víte, že naše škola vlastně není mezi místními příliš oblíbená?Hodně rodičů totiž prahne po výkonu, po srovnávání… pro mě to bylo velmi smutné zjištění. Jak to máte vy?
PS. Prosím vás, neptejte se mě, kam dcera chodí. Článek jsem napsala jen proto, abych ukázala, jak to je u nás a třeba pomohla některým rodičům při rozhodování. Na FB existují různé skupiny, kde najdete řadu tipů s alternativními školami, např. Domácí škola a komunitní vzdělávání. Nebo mrkněte sem: http://www.inovativnivzdelavani.cz/mapa-inspirativnich-skol2/
Zanechat komentář