Rodičovství

Máte někdy pocit, že žijete pouze život svých dětí? Vy jste se v tom jaksi ztratili. Tak jasně, co bychom chtěli, když máme malé děti. Nedá se předpokládat, že si budeme pořád někde juchat:-). Ale tak 10 nebo 20 minut ticha, aniž by se člověk někde zavřel, a předtím pustil dětem pohádku. Tak to je luxus, že?

Říkáte si, „dělám pro své děti vše“ tak co víc ještě chtějí. Mám taky právo mít svůj prostor a čas…Mám podobné pocity, jako Vy:-).

Jsou rodiče a je jich bohužel velmi mnoho, kteří své děti nemohou ani na sekundu opustit, protože jejich děti jsou velmi vážně nemocné. Maminky, které když potřebují po XY měsících k holiči (a není nikdo z rodiny v péči zaškolený)musí povolat zdravotní sestru z Agentury domácí péče, protože au pairka by se bála, do toho jít. Jde o děti, které trpí onkologickými a mnoha jinými onemocněními.

Jsou to rodiče, kteří skoro žádný svůj život nemají a jsou vděční za to, že jim moderní medicína a nemoc jejich dítěte dovoluje být s dítětem pořád v kontaktu.

Nebojte můj článek nebude smutný a depresivní. Bude o velké odvaze, statečnosti a vůli maminek a tatínků začít každý den znova cvičit, stimulovat a dělat pro své děti vše, ačkoli výsledek se dostaví minimální. Jindy trvá řadu měsíců, než je pokrok dítěte vidět.

Jsou to lidé s o dost větší odvahou a vůlí než mám já. Protože Modroočka a Budy se sice pomalu ale pořád kupředu sunou.

Právě teď o těch všech lidech píšu, když se v duchu loučím se svou prací. Znám těch mnoho rodičů ze své práce, kdy jsem „seděla“ na druhé straně. A doprovázela je v jejich starostech jako odborník, ne jako kolega z čekárny:-). Teď na pár let budu právě jen za kolegu z čekárny. Protože nemám kapacitu se do této obohacující, ale velmi náročné práce vrátit. Ani mi to péče o mé děti nedovoluje.

Vždy jsem všechny ty maminky nemocných dětí obdivovala, že mají sílu ráno vstát učesat se, namalovat se, pěkně se obléct. Asi nejen kvůli sobě ale i kvůli dítěti, aby nevidělo mamku, jak vypadá strašně. Děti jsou extra vnímavé na vše. Přes den se dojít najíst, i když nemají hlad a o své děti se bojí. A teď všem jim rozumím, proč to dělají. Holt i ta sekunda u zrcadla udělá divy…A najíst se je vážně potřeba…

A když je pak potkám v čekárně na rehabilitaci, ergoterapii, mají široký úsměv na tváři a hlaholí: „Jé dobrý den, jak se máte? Jé to je krásný chlapeček (Budy se tváří dost otráveně v kočárku)J. To mě mrzí, jaké máte starosti, jsem z toho smutná. Nebojte, když už popochází, to se brzy rozejde, to bude dobrý“. Mají s sebou své dítko, které je na vozíku následkem dlouhodobé nemoci, které už nikdy chodit nebude. Jsou šťastní, že je na živu, komunikuje a mohou si s ním užívat společný čas.

A přijedeme na rehabilitaci jindy a potkám maminku s holčičkou, co byla ležící. V odborných kruzích se o ní říkalo, že nemá naději se z toho dostat. Už zdálky se mi ta maminka zdála povědomá, ale protože vedle ní kráčela 13 letá slečna, říkala jsem si, nemůže to být ona. Přijdu k ní blíž a hned se poznáme. Mě to málem porazí, protože mi ta kdysi dlouhodobě ležící holčička řekne Ahoj…Maminka jí z legrace napomene a řekne „Říká se Dobrý den“.

Nesmím zapomenout na rodiče, nebyli schopni dodržovat léčebný režim svých dětí a nevěděli jak rychle jednat při obtížích. Protože neměli tolik logické myšlení, měli nižší inteligenci. Nebo měli více

dětí a nevěděli jak zvládnout péči o všechny najednou. K tomu byl např. jen jeden z rodičů (maminka nebo tatínek) sami na péči o děti.

I když na začátku nevěděli, o co jde a proč musí dítě užívat denně léky, inhalovat, cvičit apod. Nerozuměli tomu. Vadilo jim, že jim někdo diktuje, co mají se svým dítětem navíc dělat. A kdy to vše (do háje) mají stihnout?

Říkáte si, že jsou snad padlý na hlavu? Ale vzpomeňte na sebe, když Vám pediatr radí, co a jak dělat a vy s jeho názory nesouhlasíte. K tomu řada dětí (ne všechny), které trpí vážnými nemocemi dlouhodobě špatně nepůsobí, stav se zhoršuje postupně. Není to, jako když má dítě horečku, dáte mu nurofen.

Ocenění hodné je to, že se řada z nich rozhodla přestat bojovat s odborníky a přijali skutečnost jaká je, též nabízenou pomoc. Mysleli na své děti.

Tomu se říká neutuchající síla, odvaha a důvěra, že výsledek bude stát za to. Jsem ráda, že po letech tu zpětnou vazbu mám a mohu se s nimi potkat.

O čem je můj článek?

O důvěře, odvaze, velkém smyslu pro humor. A o tom, že i pár sekund před zrcadlem a pravidelně se najíst znamená mít čas pro sebe a je to pro Vás rodiče velmi důležité, abyste to zmákli. Tak jako já.