Tak jsem měla zase geniální nápad. Já nevím, že mě to vždycky tak popadne. Když ono TAK fičelo! Jak se Bráchoségra po obědě prospal, zavelela jsem k odjezdu na pouštění draka. No, znáte to. Člověk začne nadšeně: „Děti, mám super nápad, co kdybychom jeli pouštět draka?“ Když vás ujistí, že jako pecka, že jo, a vy pomalu balíte, tak jim to začne asi docházet. „Když já si chci ještě hrát,“ nebo „Když já nutně potřebuju tohle domalovat.“ „Když…“ a „Když…“ No prostě pak už skoro řvete „OBLÍÍKAT“, (poněvadž se za chvilku stmívá) a nebo lépe: „Jestli se neoblíknete, jedu sama!“ Načež vám odpoví, ať teda jedu, že si zapnou televizi a budou jíst mňaminky. No, odjeli jsme. A všichni.
A protože nejsem žádný troškař, rozhodla jsem se je vzít do Prahy na Ladronku a pak ve tmě s baterkami do obory Hvězda (což pro mě jako řidičku začátečnici znamenají velmi opocené ruce). Proč zrovna tam? Jasné, že pouštět draka lze i za barákem. Jenže tam, tam to vždycky tak fouká! A dají se krásně sledovat velcí draci a kity. V oboře Hvězda je to fajn procházka a hlavně je tam spousta běhajících nadšenců, takže se tam člověk ve tmě nemusí bát. (Na Ladronce je i dětské hřiště, hned vedle restaurace Gourmet restaurant Ladronka, parkovat se dá vedle Kauflandu a fajn pro děti je i dopravní hřiště). Byla z toho třičtvrtěhodinka v zácpě ve znamení „Mami už tam budem?“a „Duduuu!“ Během té doby jsem navíc nabyla dojmu, že už vlastně nefičí, ba co víc, že se vlastně ani lístek nehne. A potřebovala jsem /JÁ!/ ukrutně na záchod! Bože, když někdy nechtěj oni, musím zrovna já!
Na místě jsem se ještě neplánovaně rozhodla, že jim udělám radost a koupím něco dobrého. Chyba! Když se člověk odchýlí od plánu, nastává jakýsi error a tvrdý náraz. Nevím, proč zrovna to linecké kolečko bylo pro Brácháče tak problematické, že s ním v ruce, bez něj v ruce, s ním v pytlíku v ruce, bez něj v pytlíku v ruce, prostě všechno bylo špatně a on skákal po zemi. „Kurnik, mluv už konečně!“ „Že jsme nezůstali doma na prdeli…“ No klasika. (Linecké kolečko nakonec držel skoro do doby, než šel doma spát).
Nakonec se situace uklidnila a my slavnostně vyrazili pouštět draka. Díky Bohu začalo znovu trochu foukat! No, jenže náš drak neměl jakýsi drátek. Takže jsme draka tahali po zemi. Naštěstí je to dost bavilo:-). Netuším a nechci vědět, kolik hoven jsme nasbírali na boty během celé akce, ale děti byly nakonec nadšené. Po setmění vyfasovaly blikací klipsy na boty, baterky a šlo se do Hvězdy.
A zase jsem je tak milovala! Ty vykulené oči, to jejich „maminko“… ale byly to ony, kdo mě táhl po vedlejší cestičce dál do „lesa“. Muselo to pro ně být fakt dobrodružství. Přiznávám, chvilkami jsem se přeci jen trochu bála, kdy na nás vybafne nějaký úchyl, a už si chystala v hlavě scénář, jak budu reagovat (to dělám tak nějak intuitivně vždy, hned koukám, kam děti hodím, pověsím na strom apod.).
Takže den uzavírám s pocitem, jak je fajn být mámou. Jak je fajn si užívat i „blbé“ odpoledne trochu nestereotypně. Jak je fajn všímat si s dětmi detailů, které člověk jindy jinak přehlíží (třeba i „blbý“ podchod a ozvěny v něm, poslouchání tramvaje nad hlavou, sledování měsíce…). Jak je fajn řídit. A jak by bylo fajn bydlet mimo Prahu:-).
A tady něco pro nepražáky, troška světýlek.:-)
Zanechat komentář