37

„Jak to zvládáš, dva týdny sama s dětmi na horách?“ Tak tuhle otázku jsem slyšela za poslední dobu tolikrát! Hele, nezvládám. Nemám totiž potřebu to zvládat sama.  Prostě nechci.  

Jsem šťastná, že mám kolem sebe velkou rodinu, která drží pohromadě a která je ochotna přejíždět ze severu na východ a pak zase na jih, nebo z jihu na sever, jen aby mi podala pomocnou ruku. Však na Kvildě jsme se v jednu chvíli sešli jak Hujerovic famílie, jen abych se s dětmi přestěhovala z bodu A do bodu B. A já moc ráda předám  tenhle rodinný vzor svým dětem! A nejen to. Moc ráda bych děti naučila, že je fajn umět říct si o pomoc. Není důležité padat na hubu a spoléhat se jen a jen na sebe, jen aby člověk něco dokázal a mohl si říct „DAL JSEM TO“!

Vlivem sociálních médií by člověk mohl nabýt dojmu, že kdo s dětmi nebyl třeba na Bali, neprocestoval Asii, nezvládl dvanáctihodinový let s novorozencem (však „Vo nic nejde, ne?“,  prd zažil a houby zvládne. Jistě, často „vo nic opravdu nejde“, ale ne každému je to zkrátka přirozené. Často se mluví o vykročení mimo svou komfortní zónu. I já tento pojem často zmiňuji. Ale čím jsem starší, tím víc mi dochází, že člověk by měl dělat jen to, co je mu přirozené, v čem se cítí dobře a neměl by se zbytečně do něčeho nutit, pokud opravdu nechce a něco mu uvnitř neříká „Jdi do toho, udělej to“!

Dneska je mi 37. Uf. Když všechno půjde dobře, mám dejme tomu půlku za sebou. A já si mnohem víc uvědomuji tu pomíjivost života. A také jak velký rozdíl může být mezi „žít“ a „žít“. Každý okamžik jakoby získával na ceně. Najednou se mi nechce mrhat časem, nechci dělat věci, které mi nedávají smysl, nechci se trápit tím, co za to nestojí. A i když jsem si nikdy nepřipadala jako takový ten „pankáč“, který si jde prostě za svým (prodá dům, rozloučí se  korporátu, zabalí děti do batohu a jede kolem světa, nebo se odstěhuje někam na hory a chová tam ovce a suší křížaly), najednou mi dochází, že v sobě vlastně mám tu obrovskou sílu a chuť jít právě tam, kam chci.  Ty vado, já jsem snad dospěla, nebo co?

No a jaké mám dílčí plány jako čerstvá sedmatřicítka?

1. Užívat si nadále života s dětmi teď a tady a to pořádně naplno. Myslím si, že se k té pomyslné hranici homeschoolingu asi přiblížíme ještě blíž.
2. Věnovat se víc sama sobě, být víc ženská. Zjednodušeně řečeno víc sukní a make upu:-).
3. Vypustit do světa jeden z mých offline a jeden z online projektů.
4. Pokračovat v akci „Jednou v tom Českosaském Švýcarsku stejně budeme bydlet!“

Ale hlavně, prostě jen tak si spokojeně žít a radovat se z drobností.