Neviditelná výstava v Novoměstské radnici v Praze mě lákala delší dobu. Interaktivní výstava skýtá možnost vyzkoušet si na vlastní kůži, jak se žije nevidomým lidem kolem nás a uvědomit si, jak moc jsou smysly pro nás důležité. A pak jsem objevila, že mimo standardní prohlídky je možné s dětmi absolvovat tzv. Pohádkovou prohlídku…
Bylo mi jasné, že toto rozhodně nebude nic pro Brácháče, který za vším vidí ježibaby s vlky a nejradši by spal pod zářivkou:-). Tak jsem poslala email pár kamarádkám a nakonec vytvořila partu čtyř pětiletých holčiček a o něco starších maminek. Plán byl jasný – Neviditelná výstava a pak předvánoční sraz u Staromáku u stromečku i s tatínky a mladšími ratolestmi.
Výstava je doporučena dětem od 5 do 9 let. Řeknu vám – byl to zážitek! I když jsem věděla, že tam bude tma, tak mám pocit, že jsem snad nikdy v životě takovou tmu neviděla:-). Tma jak v p…. Takže si dokážete představit, co následovalo po vstoupení do místnosti. Jasně, že se ozvalo 4x „Já se bojím a chci pryč!“:-). No jako sorry, to dáme, tři stovky jsou tři stovky:-D (vstupné je 150 Kč na osobu, platí i děti jakéhokoliv věku)! Po překonání prvotního šoku jsme se pozdravili s velmi milým průvodcem Jardou, který byl skvělý! Pro mě hodně zvláštní se s někým setkat, podat mu ruku, nevidět ho a představovat si, jak asi vypadá. Jarda se snažil, co mu síly stačily, aby naše holčičky nepropadaly panice. A pak už začala pohádka o Popelce, přebírání hrachu, cesta na bál, krmení draka, cesta městem i lesem, poznávání ovoce, návštěva perníkové chaloupky… Holky se zapojovaly, občas se trochu bály (když měly krmit draka nebo sáhnout na pec v perníkové chaloupce), každopádně byly skvělé a zvládly to!
My seniorky jsme se celou cestu držely u sebe, nalepené tělo na tělo, bez jakékoliv prostorové orientace. Celou dobu jsme se snažily držet se zdi, abychom se neztratily v prostoru, protože jsme měly pocit, že už bychom nikdy nenašly cestu zpět:-). A hlavně jsme strašně toužily po tom, aby se na konci rozsvítilo! Abychom viděly, kde jsme se pohybovaly, na co jsme sahaly… jenže jako se nerozsvítí nevidomým, nerozsvítilo se ani nám…
Ty pocity asi popsat ani nejdou, ty se prostě vryjí do paměti. Byl to zážitek jak pro nás, tak pro holky. Ty teda návštěvu ohodnotily celkem jednohlasně s úsměvem na tváři takto „Už nikdy nechci na Neviditelnou výstavu!“. Žloutková o výstavě ale „mlela“ celý večer a hned jednu připravila večer doma pro Brácháče. Takže myslím, že zas tak hrozné to nebylo:-D.
Ale i tak nevím, jestli bych návštěvu tak malým dětem doporučila. Nelitujeme, to rozhodně ne, určitě výstavu doporučujeme dál, nicméně si myslím, že to bylo tak trochu na hraně a možná by neuškodilo ještě tak rok počkat.
V druhé části výstavy, kde již bylo světlo, jsme si mohly vyzkoušet zahrát hry poslepu, postavit s páskou přes oči v lego koutku domek z lega a prohlídnout si všemožné pomůcky nevidomých. Tam se holkám hodně líbilo, ale my už musely pospíchat na ten Staromák přeci…
To kdybychom tušily, co nás tam čeká! Tam se nešlo ani dostat. A to jako vážně. Všude davy lidí, zácpy, stojící kolony… never more! Tatínky jsme našly, druhé potomky téžJ, na stromek jsme společně koukli z dálky, vystáli frontu na trdelník a honem pryč. Stromeček pěkný, to jo, ale o víkendu večer nikdy víc!
1 komentář